One side cold, But The other one is warm (TodoDeku)

4. Feeling weak

Ráno mě probudil můj budík na mobilu. Rozespale jsem ho vypla a vylezla z postele. Shotův plyšák ležel na druhé straně postele. Raději jsem ho pohodlně posadila na polštář a ustala si postel. Dneska mi to celkem trvalo, normálně to mám hotové raz dva, ale dneska jsem se po ránu cítila jak chodící mrtvola, takže jsem byla pomalejší. Nakonec jsem se ale nějak vybelhala z pokoje a belhala jsem se na snídani.  Dobelhala jsem ke stolu a posadila se, podívala jsem se na rýži a pak si uvědomila, že z toho všeho mám takový mdlý pocit. ,,Izumi, drahoušku, co se děje? Normálně hned chňapneš jídlo a cpeš to do sebe jak vyhladovělý vlk" řekla starostlivě mamka a měřila si mě pohledem. Táta si usrkl ze své kávy a zkonstatoval: ,,Co jsi dělala včera v noci? Vypadáš jak hladový upír" já jsem musela sebrat všechnu svoji sílu pouze na to, abych jim odpověděla: ,,Vše je v pořádku, jen se mi v noci špatně spalo, měla jsem zlý sen" vyčerpaně jsem se opřela o židli a snažila si vytvořit chuť k jídlu. Pokus ale dopadl téměř katastrofálně. Táta nakonec řekl: ,,Uložím ti to do ledničky, raději běž, jinak přijdeš pozdě do školy" já jsem přikývla a s menšími obtížemi se zvedla a plížila se do koupelny. Za sebou jsem ještě slyšela mámu, jak se celá ustaraná radí s tátou jestli by mě neměla vzít k doktorovi. Došoupala jsem se do koupelny a podívala jsem se do zrcadla. Vypadala jsem příšerně, nepříjemně bledá tvář, tmavé kruhy pod očima a vlasy vypadaly jak neostříhané křoví. Zděsila jsem se svého odrazu v zrcadle, ale teď nebyl čas to řešit, musela jsem jít do školy, nebo bych přišla pozdě. Rozklepanou rukou jsem vzala do ruky kartáček s pastou a začala si čistit zuby, během toho jsem v zrcadle zpozorovala, jak se za mými zády mihotal obrys postavy, i když jsem přimhouřila oči, stejně jsem nepoznala kdo by to mohl být, jediné co jsem dokázala zaregistrovat byl omluvný pohled koukající z obrysu. Dočistila jsem si zuby, převlékla se a už jsem chtěla odejít ale táta mi v tom zabránil: ,,Z tvého současného stavu se mi chce plakat, raději nic nenamítej a nasedni ke mě do auta, vezu Emiko do školy, a když vidím tebe jak se plahočíš tak bys do školy došla až o půlnoci" řekl starostlivě a zároveň trochu vyčítavě táta a já jsem raději nic nenamítala. Jeho rudé oči mi dávali jasně najevo že se není dobrý nápad o tom s ním diskutovat. Tak jsem v chodbě stála a trpělivě čekala na Emiko s tátou. O necelých deset minut později jsme tiše seděli v tátově autě a jeli k mé škole, je blíž než ta, do které chodí Emiko. Nemohla jsem si nevšimnout tátových ustaraných a zamyšlených pohledů na mě ze zpátečního zrcátka, něco si k tomu mumlal. Zastavil před mou školou a trochu donuceně se usmál: ,,Tak si to užij, hodně štěstí, uvidíme se odpoledne" já jsem přikývla a s tichým ,,Ahoj" jsem vystoupila z auta, ještě jsem jim zamávala a poté se vydal ke škole. U školní brány na mě už čekala moje partička skládající se z Tenyi, Ochaco a Tsu. Ochaco mi jako vždycky zamávala plná energie. Já jsem jí unaveně zamávala nazpátek. Došla jsem až k nim, Tsu si mě prohlédla od hlavy až k patě a zkonstatovala: ,,Kvak! Nevypadáš moc dobře Izumi, je ti dobře?" já jsem jen mávla rukou a řekla s donuceným úsměvem: ,,Neboj Tsu, nikdy mi nebylo líp!" Po tomhle ke mě přistoupil Tenya, dal mi pevně ruce na ramena a přísně řekl: ,,Vypadáš opravdu hrozně budu, jakož to tvůj kamarád, upřímný, po škole si zajdeš do nemocnice" "Ale Tenya-kun!,, ,,BEZ DEBATY" díval se mi přes brýle přísně do očí. ,,Dobře, zajdu si po škole k doktorovi" ujistila jsem Tenyu a ten spokojeně šel obejmout Ochaco. Všichni čtyři jsme se vydali do školy, sedli jsme si do svých lavic a čekali na Aizawu senseie. Nevím jak se mi to podařilo ale zahleděla jsem se z okna a přemýšlela nad různými věcmi, abych pravdu řekla, asi dobrých 80% z nich se motalo kolem Shota. Chtěl mě obalamutit? Byla jeho omluva upřímná? Co se mnou provedl? z myšlenek mě ale vytrhla něčí ruka na mém čele já jsem se lekla a nadskočila jsem na místě. ,,Klídek Izubae, to jsem já, Mina" zahihňala se Mina a já se na ni otočila, spolu s ní u mě stály i Jiro a Momo. Minin výraz se z vysmátého změnil na ustaraný: ,,Je ti dobře Izubae? Jsi úplně ledová!" zeptala se Mina a Momo s Jiro se taky zatvářily ustaraně. ,,Nic mi není Mino, špatně jsem spala, měla jsem zlý sen" řekla jsem s úsměvem, který jsem musela vnutit ze všech úsměvů nejvíc. Proč se mě všichni ptají jestli jsem v pořádku? Nemusí se mnou trápit, jsem v pohodě. ,,Kdyby cokoliv, COKOLIV, tak se u nás klidně stav a my ti pomůžeme" řekla mile Momo a Jiro s Minou přikývly. Pak odešly. Zazvonilo a ve třídě se objevil Aizawa sensei. Za ním klusal vysmátý Eijiro a za ním se plížil celý červený Kacchan. Eijiro se omluvil za zpoždění a oba odešli na svá místa. Sensei neměl náladu to řešit, tak to nechal plavat a začal hodinu. Celou vyučovací část dne jsem měla problém se soustředit, usínala jsem nebo mi myšlenky létaly sem a tam. To pravé ořechové nastalo při fyzickém výcviku. ,,Jsi si jistá že to zvládneš? Nechceš s tím zajít za senseiem?" zeptala se mě ustaraně Ochaco. ,,Neboj, já to zvládnu" usmála jsem se, opět donuceně a vyšla do ringu, kde jsem se měla utkat s Kacchanem. Mightnight to odpískala a naše utkání začalo. I když jsem se snažila, i tak mě Kacchan krutě porážel. S obtížemi jsem se snažila ho aspoň nějak odrazit svou telekinezií, ale nic se nedařilo, jen mě to víc a víc vyčerpávalo. ,,Co je ti? Proč se nebráníš?" ptal se mě nervózně Kacchan, ale já mu neodpovídala. Nakonec mě Kacchan naposledy odpálil svým výbuchem a já jsem vyletěla z ringu. Omráčená jsem dopadla na zem, jak hadrová panenka, všechno mě bolelo, než jsem v celku odpadla do bezvědomí, uslyšela jsem jak někdo volá mé křestní jméno, pak jsem upadla do černoty. Chvíli kolem mě byla tma a ticho, pak jsem ale ucítila jak mi z mých rukou proudí do těla příjemné teplo, otevřela jsem proto oči. Před sebou jsem uviděla Shota, který držel mé ruce ve svém levém pařátu. Vlastně celá jeho strana vypadala, jako kdyby na ní byly nalepené černé kameny a mezi nimi trochu prosvítal asi oheň, tak by to bylo normálně, teď ale zářil víc. Černé vlasy na jeho levé straně mu padaly do obličeje, jeho oči, tvořící černé díry ale z jednoho svítil pastelově modrý kruh a z druhého velmi světle šedý, se soustředěně dívali na moje ruce. Jeho pravou stranu tvořil led a měl na pravé straně bílé vlasy. Z vlasů mu vyčuhovali rohy, pravý byl trochu tmavší modré než jeho pravé oko a druhý byl červený. I přes to že ho tvořili kameny a kusy ledu, připomínal postavou mladíka, vyššího na svůj věk. ,,Ah! Jsi vzhůru!" řekl nadšeně Shoto a podíval se na mě. Já jsem mu věnovala chladný pohled o raději se podívala do temnoty. ,,Rozumím, nejradši bys mě vynesla do vzduchu a zapálila, že?" zeptal se trochu smutně Shoto, já mu na to přikývla. ,,Midoriyo, prosím. Já to vážně nechtěl udělat, prosím věř mi" žadonil Shoto, ale já si ho neúprosně nevšímala. ,,Dobře" vzdal to nakonec Shoto a dodal: ,,Jednou mi to prosím odpusť" s tím zmizel a já jsem se s trhnutím probudila u zdravotnice v kanceláři na lůžku a nevím proč ale něco mě donutilo začít sebou divoce házet. Zdravotnice, nebolí Děvče pro zdraví se hned objevila u mého lůžka a za ramena mě přišpendlila k lůžku. ,,Jen klid, drahoušku, nic se neděje, klid, klid, ššššš..." chvíli to trvalo ale zase jsem se uklidnila a začala jsem plakat. ,,No no no, jen se vyplač" řekla mile zdravotnice a dobromyslně mě poplácala po zádech. ,,Volala jsem tvým rodičům o tvém stavu, vyděsila jsi je, a domluvila jsem jim aby tě zítra nechali doma, bude to tak lepší" pokračovala zdravotnice. Po chvíli jsem se uklidnila a pustila mě domů. Nevím jak dlouho jsem byla mimo, ale venku už bylo šero. Cestou jsem potkala Aizawu senseie který se mě zeptal: ,,Už je všechno dobrý problematické dítě?" já jsem mu to odkývala a o mě s tím že ať zítra zůstanu doma pustil domů. Už jsem byla v půli cesty domů když kolem mě prošli tři jeptišky co šli z večerní mše domů. Kývnutím hlavy jsem se pozdravila. Jedna z nich se ale během procházení kolem mě začala třást jak osika. Třes se zhoršoval, ona zbledla a začala něco nesrozumitelného mumlat cizí řečí. Její kolegyně jí odtáhly dál ode mě a začaly ji vyzpovídat. Ta co se třásla něco vtiskla jedné z nich do rukou a něco jí řekla. Ta s předmětem v rukou se ke mě vydala a vtiskla mi to ruky. Byl to křesťanský kříž. Hluboce se mi podívala do očí a řekla: ,,Dej pozor mé dítě, s Ďáblem samotným není radno si zahrávat" řekla varovně a odešla za svými druhy. Já jsem se snažila to zpracovat, ale hlava mi to nebrala, tak jsem se opět vydala domů. Došla jsem domů a táta mi dal dlouhé kázání o tom, jak jsem je vyděsila a že jak doufá že už se to nestane. Pak mě rodiče objali a poslali do pokoje. Já jsme ale odešla do koupelny a podívala se do zrcadla. Pověsila jsem si kříž na krk a opět se podívala na svůj obraz. Nic se ale nestalo. ,,Myslela jste to v dobrém, ale myslím si že to nebude fungovat" řekla jsem krapet smutně a zklamaně. Sklonila jsem hlavu a přemítala co se se mnou děje. Pak ale nastalo v koupelně šero a 'jeho' hlas smutně pravil: ,,Pravda, fungovat to nebude, ta jeptiška se zmýlila"

————————————————————————————————————————————————————————————————————————
Tak! Tady je další kapitola, měla vyjít dřív, ale zapomněla jsem se 😅

Mějte se krásně, skládejte básně!
Páčko a Kafíčko!

Vaše Sunny☀️