One side cold, But The other one is warm (TodoDeku)

7. That's what friends do!

Otevřela jsem chat s Kacchanem a přečetla si jeho zprávy:

(Bakugo - 💥, Izumi - 🥦)

💥: Deku, přísahám ti že nevím co to do ně vjelo! Vážně jsem ti nechtěl zlomit ani jedno žebro! Jsi v pořádku???

💥: Deku, jsi na té ošetřovně už dlouho, jsi ještě mezi námi????

💥: Nemůžu na tebe počkat, sensei mě poslal domů, dej vědět až tě pustí

💥: Izumi! Je už půl dvanácté v noci a nemám od tebe žádnou odezvu! Ani ze školy se ke mě nic nedostalo! Jsi v pořádku?! Kde jsi?! Mám o tebe starost!

💥: Dneska jsi nepřišla do školy...To se ti nepodobá...Je ti dobře?!

💥: Deku?

💥: Deku!

💥: IZUMI!!

Trochu jako zamrzlý program jsem si přečetla zprávy od Katsukiho a začala přemýšlet nad odpovědí. Až se mi z toho přemýšlení zavařil mozek...Takže jsem přestala přemýšlet a prostě napsala:

🥦: Kacchan...Jsem v pořádku jen mě bolí hlava, ale už je to lepší, takže neboj, budu v pořádku😄

Odeslala jsem to a chtěl mobil opět odložit ale v tu samou chvíli mi cinkla zpráva od Kacchana:

💥: Ani nevíš jak jsem si oddechl! Tohle už mi nedělej Deku! Nemohl jsem skoro vůbec usnout, a ty víš že já potřebuji svůj dlouhý spánek UnU

🥦: Neboj, tohle už se nestane🤞🏻

💥: To doufám.

Jen jsem se nervózně zasmála a konečně odložila mobil. Zahrabala jsem se do peřiny a podívala jsem se na Shotova plyšáka který mě díval bůhví jak dlouho. Trochu úchylka pomyslela jsem si. Převrátila jsem se na záda a ještě chvíli čučela do stropu než jsem se konečně rozhodla vstát a nasnídat se. Vytáhla jsem si z chlebníku tři malé anpany a zakousla jsem se. Kousala jsem pomalu a u toho jsem koukala do blba a přemýšlela. Moc jsem ale nepřemýšlela protože jsem se tak trochu ztratila z fyzického světa. Po jídle jsem si vyčistila zuby a opět jsem odpadla na postel. Bylo už poledne a já jsem byla vyčerpaná jak můj táta když se večer vrátí z práce. Měla jsem pocit že je někdo až moc blízko tak jsem vzhlédla a uviděla jsem Shotova plyšáka těsně u své hlavy. Prohlídla jsem si ho od shora dolů a pak jsem zase odpadla. A takhle jsem zůstala ležet až do odpoledne. Neměla jsem na nic sílu, za celou dobu jsem skoro nezměnila polohu maximálně tak jsem si přes sebe přehodila Shotovo sako a doslova fetovala to aroma. Najednou se bytem ozval zvonek. Já jsem zabručela a svezla se z postele. ,,Už jdu!" zavolala jsem přes půlku bytu. Vyčerpaně jsem se zvedla a šourala se ke dveřím. Pak se zvonek ozval znovu. ,,Panenko skákavá...Vždyť už jdu! Snad nehoří!" volala jsem nazpátek. Došourala jsem se ke dveřím a zeptala se na typickou otázku: ,,Kdo je tam?" čekala jsem na odpověď a opřela se o dveře. ,,To jsme my Izumi! Katsuki a Eijiro, otevřeš nám?" ozvala se zpoza dveří Eijirova odpověď a já jsem pro jistotu nakoukla přes kukátko. Otevřela jsem dveře a pohledem jsem se ptala že co tady dělají. ,,Ahoj! Donesli jsme ti úkoly ze školy. Vypadáš příšerně, spala jsi vůbec?" zahrnul mě Eijiro jak velká voda. Protřela jsem si obličej a odpověděla: ,,Jo...spala jsem" odpověděla jsem a trochu jsem na něj přimhouřila oči. Kacchan dal Eijirovi silnou herdu do zad, on se jen zasmál. ,,Tak pojďte dál..." pustila jsem je nakonec. ,,Dáte si něco?" zavolala jsem na ně přes rameno "Ale jo, dvakrát matcha tea a pokud možno, tak pár doriyaki prosím,, objednal si u mě Kacchan a já jen přikývla. Kluky jsem poslala ke mě do pokoje a já jim zatím připravovala jejich 'objednávku' v kuchyni. Jako vždycky mi to šlo celkem pomalu protože jsem neměla tolik energie jako obvykle. Ale nakonec jsem to nějak zvládla a i s podnosem pro kluky jsem se šourala k pokoji. Byla jsem v půli cesty když se mi zdálo že teplota trochu mírně klesla a v uších jsem uslyšela: ,,Nech mě ti pomoct..." a na jednou, jsem stála před dveřmi do pokoje. Celá udivená jsem vstoupila a Kacchan, když zrovna si vytahoval svoje sešity, se na mě vážně a trochu starostlivě podíval a zkonstatoval: ,,Máš tu kosu jak z nosu, ty to necítíš?" já jsem nevěděla co přesně odpovědět tak jsem se trochu nervózně zasmála a odpověděla jsem: ,,Když se člověku rozbije topení tak hold si musí zvyknout..." nervózně jsem se zazubila a podnos jsem odložila na nižší skříň se šuplíky. ,,Ale...jsme teprve v půlce června?..." řekl zamyšleně Eijiro a já abych změnila téma jsem dobromyslně vyčetla Kacchanovi: ,,Nemusel si se sem hnát, zápisy a úkoly bych si zvládla zařídit" Kacchan ale jen mávl rukou a odvětil: ,,Tohle ale přátele dělají...!" já jsem se proto jen mírně usmála. Nemá cenu se o tom s ním hádat přisunula jsem si židli a sedla si ke Kacchanovi ke stolu.

Skoro celý den jsem tajně sledoval Izumi jak je na tom. Není na tom moc dobře, plahočí se jako tělo bez duše a vypadá jako kdyby měla každou chvíli odbít její poslední hodinka. Bylo mi z toho celkem smutno. Můžu za to já vyčetl jsem si a stáhl svůj ocas mezi své nohy. Pak jsem si ale něco uvědomil a hned mě pohltila nenávist: Ne...Můj 'pán' za to může chvíli jsem si přemítal v hlavě k čemu všemu mě Lucifer přivedl a moje nenávist k němu se zvětšovala a zvětšovala, pak jsem se ale zase zaměřil na Midoriyu a moje nenávist k Luciferovi byla fuč. Nahradil ji totiž hluboký soucit. Tak jsem se rozhodl jí zkrátit cestu tím, že jsem ji teleportoval k jejímu pokoji. Sám pro sebe jsem se usmál a opět zmizel do svého 'pokoje'. Tam jsem zasedl ke stolu a vrátil se k šití panenky Izumi. Už mi zbývali jen oči, vlasy a šaty. Přišíval jsem panence knoflíky místo oči a u toho jsem si říkal, jaké by to bylo kdyby jsem mohl mít Izumi u sebe víc, kdyby jsme bydleli ve stejné dimenzi...kdyby jsem mohl být zase člověk...Ach...To by byla nádhera... Zrovna jsem přemýšlel nad tím co jsem s Midoriyou podnikl kdyby tohle nastalo když mi to můj 'pán' zkazil: ,,Tenhle výraz znám..." pochleboval se mi "Ty velmi pomalu, ale jistě, chytáš poezii,, na to už se zasmál. Ve mě to začalo vřít: ,,Čím mohu posloužit?" zeptal jsem se neurčitě, přerušil jsem svou práci a tvářil se neurčitě ale při tom to ve mě vřelo jak v sopce. ,,Ničím hochu...ničím...prozatím" zašklebil se ďábel. Co zase chystá? pomyslel jsem si. ,,Láska je vskutku povznášející, že ano?" zeptal se ďábel a při tom se jeho výraz změnil na předstíraně soucitný. ,,Já ale nejsem do nikoho zamilovaný..." odvětil jsem tiše. ,,Zatím chlapče...zatím...proto ti to řeknu ještě teď dokud je tvá láska k té holce ještě v zárodku na úplném počátku..." řekl a jeho výraz se změnil na až moc sebevědomý. ,,Nemůžeš se jen tak zaslíbit někomu a on tobě..." řekl bez obalu a nehezky se zašklebil. Přistoupil blíž, cítil jsem to (byl jsem k němu zády), když se jeho hlas ozval znovu, bylo to u mého ucha: ,,Zapomínáš na jeden mini detail můj drahý..." chytl mou bradu do svých pařátů a tím mě donutil podívat se nad sebe, či-li na něj, do jeho očí. ,,Patříš mě...hlupáku"

————————————————————————————————————————————————————————————————————————
Tady je konec další kapitoly, omlouvám se že nevyšla už dřív ale jako každý pátek jsem měla hodinu na sedmou a dneska jsem z toho byla extrémně vyřízená, do toho ještě jsem dneska odjela k tátovi a mám ještě určité úkoly které si nemohu odškrtnout ze seznamu páč jsem je nezvládla💀 Takže pokud se vám tato kapitola zdála jako bullshit tak jsem s tím v pohodě, není to nic moc, buďme upřímní. Jinak mám pro vás ještě něco, pokud si to nechcete přečíst tak prostě rolujte dál😋. Takže, dneska jsem ve škole o přestávce seděla na lavici sama se sluchátky na hlavě a mobilem v ruce, no a dojde za mnou taková holka, kterou spíš bude nenávidět než mít rádi no a ona se tak na mě podívá a spustí: ,,Ty jsi vždycky takhle sama a s nikým se moc nebavíš, tak by mě zajímalo, proč? Je to z nějakých věcí které proti ostatním máš? Nebo něco jiného? Mám o tebe starost. Klidně mi řekni já tady vždycky budu" a já se na ni podívám, a samozřejmě jí odpovím: ,,Děkuji za tvůj soucit ale já se prostě s ostatníma bavit nechci, je mi líp samotné, děkuji nashledanou" pak teda díky bohu odejde a já si tak říkám: Kámo, jak se lidově říká, každý by si napřed měl zamést prach před svým prahem, jediný o co bys měla mít starost jsou tvoje známky a to, jestli máš vůbec šanci dostat se na střední tvých snů, důvody proč se s ostatními nebavím a jsem věčně sama ti můžou být ukradený! Je to tak těžký pochopit že když jsem sama, tak je to první případ kdy jsem nejšťastnější?😤 (Ten druhý je když trávím čas s mou nejdůvěryhodnější kamarádkou, a to tím nejúžasnějším způsobem possible😚)

Mějte se krásně, skládejte básně!
Páčko a Kafíčko!

Vaše Sunny☀️