Dej mi čas.... [Botman]

-Máma-

Přivřel jsem oči. Už jsme se skoro dotýkali rty.

Botman
Zazvonil zvonek. Odtáhli jsme se od sebe. Sklopil jsem hlavu a poškřábal se na zátylku. ,,No tak, já půjdu otevřít." Zvedl jsem se a odešel. Přísahám, že až zjistím, kdo to byl tak ho uškrtím. Došel jsem ke dveřím a otevřel dotyčnýmu, který překazil moment, na který jsem se, ač jsem si to nechtěl přiznat, těšil. Byla to máma.

,,Mami, co tady děláš?" Zeptal jsem se nervózně. ,,Psala jsem ti, že se zastavím. Ty jsi nečetl tu zprávu?" A jo vlastně. Četl jsem si ji předtím než jsem odcházel. ,,Jo, četl. Trochu jsem zapomněl." Odpověděl jsem nakonec, ale zase nervózně. Nechtěl jsem dostat výslech ohledně Lori.

Slyšel jsem vrzání schodů. Ne, hlavně neodcházej. ,,Máš návštěvu? Že by sis našel holku?" Podívala se na mě máma šibalsky. ,,Ne, ne. Ehm teda. Já, já..." Nevěděl jsem, co říct. ,,Dobrý den." Zaslechl jsem. ,,Takže sis našel holku. Proč si mi to neřekl?" Zeptala se mě. Nemohl jsem odpovědět, nevěděl jsem jak. Málem jsme se políbili, ale to neznamená, že mě miluje a, že spolu chodíme. ,,Ne, ne. Jsem jeho kamarádka. Lori." Představila se. Trochu mě píchlo u srdce, ale chápal jsem to. ,,Ach, tak." Podaly si ruce. ,,No nic. Těšilo mě, paní Kliková, ale budu muset jít. Nashledanou." Řekla a když odcházela, mrkla na mě. Sklopil jsem pohled, zčervenal jsem. Jakmile odešla, ozvala se máma. ,,Ty víš, co tě čeká." ,,Mami." Protáhl jsem oslovení. ,,Ne, tomu se nevyhneš." Podívala se na mě přísně a já si otráveně povzdechl. ,,A nebudem se bavit o tom, že ne?" ,,No jasně, že se budem bavit o bezpečném sexu. Nebudete se v tak mladým věku starat o dítě." ,,Mami, je to jen kamarádka." ,,Do které ses zamiloval, že? Každá máma musí svému synovi povolit dívku, která se mu líbí nebo alespoň říct názor. Hele, ale Lori vypadá jako fajn holka. Tu bych ti mohla schválit." ,,Mamiii." Zasmáli jsme se.

Lori
Jakmile jsem odešla od Páťi, začala jsem přemýšlet, což často nedělám. Přemýšlela jsem, jak to mezi námi teď bude, co se změní. Nechci ztratit dobrého kamaráda. A taky jsem přemýšlela, co k němu cítím. Určitě se mi líbí, ale jestli ho miluji?

Došla jsem před dveře domu, ve kterém by měl být Mára. S úsměvem jsem vešla. ,,Jsem doma." Zakřičela jsem přes celý barák. ,,KDE SI SAKRA BYLA?!" Počkat, kolik je? ,,Ehm, byla jsem venku." Odpověděla jsem nejistě, protože, když se můj bratr naštval, bylo něco hodně špatně. ,,TO NEVÍŠ, ŽE ZA CHVÍLI MÁ PŘIJET MÁMA A TY VÍŠ, JAKÝ MÁTE MEZI SEBOU VZTAH." A doprčic. Jak jsem mohla zapomenout. ,,Já jsem trochu zapomněla." Sklonila jsem pohled a poškrábala se na zátylku. ,,Jak jako zapomněla? Když si tak zapomněla, kde si byla, že jsi mi nezvedala ani mobil?" ,,Už jsem řekla, že venku." ,,Kde venku?" Nedal se odbýt brácha. ,,Prostě venku s Kasi." Musela jsem mu zalhat, nevím jak by reagoval, kdybych mu řekla, že jsem byla u Páti. ,,Volal jsem ji, ale řekla mi, že s tebou není a že tě neviděla ani ve škole." Sakra, Kas, to mě nemůžeš někdy bránit? ,,Takže, kde jsi byla?" ,,To tě nemusí zajímat, už jsem dospělá, nemusím ti říkat, kde jsem byla." Zasmál se a přitom kroutil hlavou. ,,Lori, tobě nedochází, že mám o tebe starost. Každý den přijdeš ze školy s čím dál více modřinami a ani mi neřekneš, co se ti stalo. A teď přijdeš s úsměvem na tváři, jako by se nic nestalo a takhle je to každý den. Lori, mám o tebe strach." Než jsem stihla něco říct, někdo zazvonil. ,,Máma." ,,Máma." Řekli jsme najednou. ,,Rychle, běž nahoru do svého pokoje." Rychlým krokem jsem vyšla schody a zavřela se v pokoji.

,,Ahoj, mami." Slyšela jsem dole. ,,No nazdar. Loriana tu zase není?" ,,Ne, není." ,,Vážně? Zaslechla jsem nějakou hádku? Nebo si na sebe nadával, jako si to dělával?" ,,To se ti muselo něco zdát. Nikdo tu není a nenádaval jsem na sebe." ,,Dobrá tedy. Jak jde život? Pořád jsi youtuber nebo jsi si našel normální práci?" ,,Jsem pořád youtuber, ale uživí nás to." ,,Hmm, a co Loriana. Jak jí jde škola? Má dobré známky?" ,,Ehm, myslím, že jo. Má dobrý známky, ale proč se ptáš? Nikdy si se tolik nezajímala o Lori." ,,To máš tak, až se stane zubařem, splatí mi ty roky, kdy bydlela u mě." V tu chvíli jsem se zarazila. Ona po mně chce, abych splatila ty tři roky, kdy jsem ji dávala všechno, co jsem vydělala na brigádách a i tak ji to nestačí?

Povídali si tam ještě dvě hodiny, potom máma se slovy, že si musí nechat udělat nechty, odešla. Slyšela jsem vrzání schodů. S vrzáním dveří někdo vstoupil.

,,Tipl bych si, že si všechno slyšela." Povydechl si. Jen jsem nepatrně kývla. ,,Je mi to líto." ,,Ne. Nechci slyšet, že je ti to líto. Chci být sama." Znova si povzdechl a pomalu odešel. Je to moje máma. Měla by mě mít ráda, ale očividně chtěla být jiná a nebo je zlatokopka. Kdo ví. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Vzala jsem kytaru a vyběhla z domu. Jakmile jsem došla ke stájím, hned jsem naskočila na Storma a rozjela tryskem na naše oblíbené místo. To jsme, ale netušili, že tam nebudem sami. 

Přijela jsem na místo, zesedla, sedla si pod strom a začala hrát na kytaru. Hrála jsem ani nevím, co. Mé prsty hrály jak chtěly. Potřebovala jsem se z té situace vyhrát. Ani jsem si to neuvědomila, ale začala jsem si pobrukovat až jsem nakonec zpívala. Hrála jsem a hrála. Přestala jsem vnímat okolní svět. Přestala jsem vnímat tu krutou realitu.

Do té kruté reality mě vrátilo prasknutí větvičky. Přestala jsem hrát, zpívat a podívala se za sebe. ,,Páťo?" Doufala jsem, že to je on, ale taky jsem doufala, že mě neslyšel. ,,Ano?" Vylezl z poza stromu a usmíval se mě jako sluníčko na hnoji. ,,Zase mě odposloucháváš?" ,,Ne, to bych si nedovolil." Řekl, ale takovým tím tónem, že to bylo naopak. Nechtěla jsem aby to slyšel.

,,Co se stalo?" Řekl a posadil se vedle mě. ,,Nic se nestalo." ,,Lori, nelži mi." Povzdechla jsem si. Nechci, aby to věděl. ,,Chci ti pomoct, ale když nevím, co se stalo, nemůžu ti pomoct." Možná bych mu to mohla říct. Třeba mi bude líp, když to někomu řeknu. Jen jsem si povzdechla a začala jsem mu  vysvětlovat, co se děje ohledně mě a mé mámy. S mámou máme kompletně divný vztah. Protože mě nutila dělat všechno za ni, jako je vaření, úklid a starání se o rodinu, odstěhovala jsem se už v šestnácti. Sice k bráchovi, ale mně to nevadilo. Nevím, co bych dělala s bytem, ve kterém bych byla sama. Jakmile jsem mu všechno řekla, na chvíli se zamyslel, poté mě, ale hned obejmul. ,,Všechno bude v pohodě." 

Držel mě v pevném objetí. Nechci, aby tahle chvíle skončila. Odtáhl se jen, aby se mi podíval do očí. Díval se do mích očí tak hluboko, jako by se mi koukal až do duše. Pomalu jsme se začali přibližovat. Byli jsme pár milimetrů od sebe. V tu chvíli jsem si vzpomněla na stejnou situaci, jako se stala v jeho pokoji. ,,Myslíš, že se to teď povede?" Pousmál se. ,,Doufám, že jo." Byli jsme tak blízko. Chyběl milimetr. 

-Tak jo, další kapitola je na světě. Já vím, jsem svině, že vás nechávám čekat, ale já si nemohla pomoct :). Ale nebojte hned začínám psát další. Mimochodem doufám, že jste napjatí. Mám toho ještě hodně v plánu, takže doufám, že se těšíte. Málem bych zapomněla, chtěla jsem vám poděkovat za takovou aktivitu, nečekala jsem to. Jako vždy budu ráda za komentář a hlasy. Nejraději bych byla, kdyby jste mi napsali váš názor na tenhle příběh. Tak zatím, uvidíme se u další kapitoly :D.-

-1283 slov-