Dej mi čas.... [Botman]

-Polibek-

,,No, takže..."

Botman
,,No, takže. Ve škole jsem šla po chodbě... Chvíli po zvonění... Úplně normální... Ale po tom jsem narazila na Lucii... A její partu... Já... Oni.. Oni...Oni mi... tohle udělali." Třásl se jí hlas a slzy jí tekly po tvářích. Nevěděl jsem, co udělat. Jediný, co mě napadlo je ji obejmout a tak jsem i udělal. Obejmul jsem ji kolem pasu, ona si položila hlavu na mou hruď.

,,Klid, jsem tady. Všechno bude v pořádku." Šeptal jsem jí do ucha. Začala se pomalu uklidňovat až se přestala třást úplně.

,,Děkuji, děkuji strašně moc." Zašeptala. ,,Dělám, co můžu." Zašeptal jsem nazpátek. Uchechtla se.

Chvíli jsme byli ticho. Oboum přišlo ticho příjemné, ale musel jsem ji to říct. ,,Měla bys to říct Márovi." Řekl jsem ji. Ztuhla. Tak to jsem podělal. ,,Ne, nemůžu mu to říct." Odtáhla se. ,,Proč ne? Oni ti ubližují. Nemůžeš to nechat jen tak být." ,,Ale ano, můžu. Už takhle bylo hodně riskantní, že jsem ti to řekla." ,,Ale musí se to řešit." Řekl jsem. Celou dobu jsme na sebe křičeli. Nechtěl jsem na ni křičet, ale nenechám někoho aby ji ubližoval.

,,Ale ty to nechápeš." ,,No to teda nechápu. Proč mu to prostě neřekneš?" Už mě to štvalo, nechápu, proč mu to neřekne.

,, Protože by se mu mohlo něco stát." Zakřičela. Zarazil jsem se. Jak by se mu mohlo něco stát?

Otočila se a začala odcházet. ,,Počkej. Neodcházej." ,,A proč bych neměla? Chceš mě snad ještě stále přemlouvat, abych mu to řekla? Nebo mě necháš jít?" Byla naštvaná, naštvaná na mě. ,,Chtěl jsem ti ošetřit ty rány." Řekl jsem provinile. Nechtěl jsem, aby byla naštvaná a už vůbec ne na mě.

Nechápavě se na mě podívala. Došel jsem k ní, vzal ji za ramena a posadil na postel. Odešel jsem do koupelny pro lékárničku, vrátil se a posadil se vedle ní. Začal jsem ji ošetřovat rány na rukách.

Začal jsem ji ošetřovat rány na rukou. ,,Nemusíš to dělat." ,,A co, jako?" Nechápal jsem. ,,Mi ošetřovat ty rány." ,,Sama si je neošetříš." Odpověděl jsem, možná zrochu jinak než jsem chtěl, ale co už.

Z rukou jsem se přesunul na tvář. Na tu jemnou hebkou tvář. Měl jsem sto chutí ji políbit, ale nemůžu. Necítí to stejně. Počkat. Vážně jsem si přiznal, že bych ji políbil, přitom ji znám jen pár dní? Ach jo, co jsem za člověka.

,,Děkuji." Ozvala se. Zvedl jsem pohled do jejích dvou barevných očí. Poprvé, když jsem si ji prohlédl, jsem si hned všiml jejích očí. Jedno barvy nebesy, druhé barvy drahé zelené rudy. Vždycky mě fascinovaly.

,,Za nic. Vlastně, ti to dlužím." Nechápavě se na mě podívala. ,,Cože?" ,,Kdysi jsi odvezla neznámého kluka jen, aby stihl nějaký pitomý stream. Díky tobě jsem ho stihl tak jsem ti to teďka vrátil." Jen se usmála a sklonila hlavu. Dvěma prsty jsem ji zvedl hlavu a zjistil jsem, že se červená. Uchechtl jsem se. ,,Jseš roztomilá, když se červenáš."

Na chvilku jsem pohledem sklouzl na její rty, ale jakmile jsem ho zase vrátil, zjistil jsem, že nejsem sám. Byl jsem strašně nervózní. Pomalu jsme se přibližovali. Už jsem cítil její dech na svých tvařích. Byli jsme pár milimetrů od sebe. Přivřel jsem oči. Už jsme se skoro dotýkali rty.

-Tak je tu další kapitola. Jsem ráda, že vás pořád baví můj amatérský pokus o příběh :). Dobře možná to není tak strašný :D. Těšte se na další kapitolu-

-566 slov-