Dej mi čas.... [Botman]

-Trable v citech-

Z 3. osoby

Ještě ten večer se Lori proklínala za to, jak si tak rychle mohla někoho najít. Přemýšlela jen na sebe. Mohli s Páťou udělat cokoliv nebo něco vymyslet. Tajně se scházet, přemluvit její mámu nebo se na její zákaz vykašlat. Ne, to Lori nemohlo napadnout, když ještě nebylo pozdě. Ztrácela se v sobě. Ztratila kluka, kterého milovala a stále miluje, kluka, který tady pro ni byl. Sice jejich vztah byl trochu zmatený, ale pořád to byl kluk, za kterého by dala život.

Lori nevěděla, co dělat. Poté, co Patrik odešel, se jí Marek ptal, co se stalo. Myslela si, že chce jen zakrýt to, že poslouchal, protože pochybovala, že by její bratr odolal jeho zvědavosti. Proto mu neodpověděla a rychlosti blesku utekla do pokoje. Chtěla se nějak zaměstnat, aby nepřemýšlela nad tím, co se před pár hodinami stalo, ale ani kytara či hraní her ji nedokázaly odtrhnout od té vzpomínky. Přemýšlela, jestli by jí nepomohlo jet se Stormem na jejich místo, ale ihned to zamítla. Vždycky, když tam jeli, potkali na místě Patrika a to byl poslední člověk, s kterým by teď chtěla mluvit. Napadla ji ještě jedna věc, ale tu též rychle zamítla. Nechtěla zase padnout na dno. Zbývala jedna možnost. Zvedla se, natáhla se pro mobil a začala psát. Je jedna osoba, které mohla říct cokoliv.

Lori

Seděla jsem v mé nejoblíbenější kavárně. Byl tu totiž klid. Klid, který bych chtěla mít ve svém životě, aby se moje problémy vyřešily samy, ale takhle to bohužel nefunguje. Mezitím, co jsem pila své oblíbené kafé, jsem čekala na Karu. Potřebovala jsem se někomu vypovídat a jediné osobě, které věřím, že to nikomu neřekne, nechá si to pro sebe a podpoří mě, je Kara. Čekala jsem už dlouho. Dokonce se mě zaměstnankyně ptala, jestli nepotřebuji pomoc. Možná musela udělat něco důležitého, a potom na to zapomněla. Podívala jsem se na náš chat. Zprávu si přečetla, odpověděla jenom ,,ok". Nenávidím, když mi někdo odpoví krátce.

Z 3. osoby

,,Promiňte, ale už zavíráme. Mohla byste, prosím, odejít?" Ohlédla se na zaměstnankyni a přikývla. Vzala si svoje věci a odešla. Nepřišla. Její nejlepší kamarádka nepřišla. Nemohla tomu uvěřit. Cítila se zrazena a přitom ji nikdo nic neudělal. Pomalu procházela ulicemi jako tělo bez duše. Dívala se na různé skupinky lidí, které se nahlas bavily a smály. Nebo se koukala na páry, které se na lavičkách líbaly. V tu chvíli se cítila tak sama jako by nikoho neměla.

Zavibroval jí mobil. Vytáhla ho z kapsy a podívala se na zprávu. Ta zpráva ji vyděsila. Zněla: ,,Lori, musíme si promluvit." Byla od jejího bratra Marka. Nevěděla, o čem by si chtěl promluvit, ale jedno věděla. Ten rozhovor nebude příjemný.

Přišla domů. V domě bylo ticho. Nezvyklé ticho. Kdyby spadl špendlík, slyšela by to. Nejspíš Marek usnul. Prošla chodbou ke schodům, které vyšla, a přišla ke svému pokoji. Jakmile otevřela dveře, zarazila se. Na její posteli ležel Marek a zkoumal strop.

,,Víš, Lori, vždycky jsem přemýšlel, jak si někdo může ubližovat. Jakýmkoliv způsobem. Některý jsou pochopitelný, ale, že by se někdo sebepoškozoval to ne. Dokud jsem to nezažil, ale o tom určitě víš." Promluvil, aniž by se na ni podíval. ,,A taky vím, že se ti stalo něco podobného, ale dostala ses z toho, díky Kaře a svým koníčkům a ne jako já, který se pokusil o sebevraždu. Ale v poslední době se chováš trochu divně. Nechci to z tebe tahat. Chci, abys věděla, že mi můžeš věřit a přijít za mnou s čímkoliv." Až teď otočil hlavu směrem k ní a pousmál se. ,,Jako za starším bratrem." Lori měla slzy v očích. Nedokázala se na něj podívat. Měl pravdu. V poslední době se chovala divně, ale nevěděla, že to půjde tak poznat. Posadil se a roztáhl ruce. ,,Pojď sem." Lori to nemusel říkat dvakrát. Rozběhla se mu do náruče a on ji pevně obejmul rukama. To se Lori už rozvzlykala a její slzy smáčely Markovu mikinu.