Girls in France

4. Kapitola

Má pravdu, ale nebudu jí to říkat.
,,Ne, mami. Fakt ti říkám pravdu. Jdu jen s holkama. Já se kluků bojím. Já ti nebudu lhát. Fakt za tím není žádný kluk.“ řekla jsem. Jako práva herečka jsem se přestala smát. V hlavě jsem se smála, protože jsem jí lhala, ale nedala jsem najevo, že se směju.
,,No dobře. Budu ti věřit. V kolik máš sraz?“ zeptala se máma.
,,Ve 2 hodiny “ řekla jsem.
,,Tak proč jsi už oblečená? Nějak brzo“ divila se máma.
,,Jo, protože nevím, co mám dělat.“ řekla jsem.
,,Jdi se učit na příjmačky!!“ řekla.
,,Joo. Půjdu “ řekla jsem. Ale nepůjdu se učit. Vůbec se mi nechce. Až udělám příjmačky, pak budu mít o starost méně a pojedu do Londýna, takže to bude ještě lepší. Pustila jsem se do jídla.
Je 12:30. Oběd byl vynikající, jako vždy. Moje máma vaří dobře, stejně tak i babička. Miluji jejich jídla. Vstala jsem od stolu a bežela jsem do pokoje. Za hodinu musím vyjít. Co do té doby budu dělat? Jungkook začal vysílat živě. Už vím co budu dělat, budu se dívat na jeho živé vysílání.  Snad nezapomenu na to, že mám jít s Šimonem ven.  Zapla jsem živé vysílání od Jungkooka a sledovala jsem, co dělá. Byl v kuchyni a začal vařit. Začala jsem přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych byla jeho holka. Jaký by byl pocit, kdyby mi Jungkook, jako můj kluk, uvařil jídlo. Chvíli jsem nevnímala živé vysílání. Zjistila jsem, že bych se vážně měla. Bylo by to to nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. Vrátila jsem se zpět k Jungkookovi. Byl hodně vtipný. Usmívala jsem se, protože mi doopravdy, jako jediný z kluků, udělá úsměv na tváři.

13:30
Jungkook skončil živé vysílání. Spokojeně jsem si oddechla. Podívala jsem se na hodiny. Zapomněla jsem na to, že mám jít s Šimonem ven! Rychle jsem si balila do tašky věci. Třeba peníze, klíče, sluchátka a podobně. Běžela jsem ze schodů rychle, divím se, že jsem nezakopla a nezabila se.
,,Co tak dupeš?“ řekla máma ve dveřích.
,, Musím jít “ řekla jsem jen. Už jsem měla boty na sobě, tak jsem vyběhla ven.
,,Čau!“ řekla jsem ve spěchu. Rychle jsem psala Denny, že už jsem vyšla.

V parku
Sedla jsem si na lavičku. Ještě tady nebyl. Jdu poprvé s klukem ven. Bude to zajímavé. Už ho vidím. Otočila jsem se zády k němu, a řekla jsem si "kurva😩, co budu říkat?" Pomalu jsem se otočila zpět na něj. Měl hezkou mikinu.
,,Ahoj“ pozdravil. Já jsem se usmála.
,,Ahoj“ řekla jsem stydlivě.
,,Tak kam půjdem?“ zeptal se.
,,No...já nevím.“ řekla jsem.
,, Prosím, řekni si.“ řekl mile.
,, Já doopravdy nevím. Kam bychom mohli? “
,,Tak třeba na zmrzku, do obchodu, a nebo tady prostě zůstaneme. Sedneme si na lavičku, a budem si povídat “ usmál se.
,,Tak mužem na zmrzku“ řekla jsem.
,,Fajn. Tak pojďme “ usmál se a šli jsme. Oba jsme mlčeli, bylo to divné. Byla jsem docela blízko něj. Voněl hezky.
Potkali jsme spolužáky. Nikdo z nich mě nemá rád.
,,Kurva, co budeme dělat??!“
,,To je v pohodě. Jsme přece jako kamarádi venku. Ať si říkají co chcou“ usmál se. Oni se přibližovali.
,,Aleee. Co vy tady? Jdete na rande??“ zeptal se jeden z nich. Začalo mi být zle.
,,Ne. A i kdyby, co s tím uděláš?“ řekl Šimon. Vážně jsem měla strach, co se stane. Hrozně se mi chtělo zvracet.
,, Už pojďme “ zašeptala jsem a poklepala na něj.
,,Jo, už jdem. Nebudem si kazit náladu těma debilama“ řekl.
,,To je kokot“ řekl jeden ze spolužáků.
,, Buďte zticha, vole“ řekla jsem, chytla jsem Šimona a rychle jsem s ním běžela pryč.
,, Běží za námi?“ zeptala jsem se ho.
,, Myslím že ne“ řekl a podíval se na mojí ruku. Všiml si totiž, že ho stále držím.
,,Jo, promiň “ řekla jsem, pustila jsem ho a začala jsem se usmívat.
,,To je v pohodě. Jakou zmrzlinu si dáš? Koupím ti ji“ řekl.
,,To nemusíš “ řekla jsem ale on kroutil hlavou.
,, Já chci.“ řekl a usmál se.
,,Ne, doopravdy, mám peníze“ řekla jsem a on se přiblížil ke mě blíž a řekl vážně:
,, Já to zaplatím. “  Nahnal mi trošku strach.
,,Fajn. Dala bych si slaný karamel“ řekla jsem. On kývl.
,,Jsi milý“ řekla jsem.