V řetězech nad propastí | hpff 1

1 - Do nového světa

Cokeworth, jaro 1968

Hřejivé sluneční paprsky dopadaly na zelenou trávu, luční kvítí a motýlí křídla a protkaly i vlasy dvou smějících se děvčátek. To starší je mělo blonďaté, takto nasvícené vypadaly dokonce zlaté jako to slunce. Mladší sestře po zádech splývaly ohnivě rudé vlny; takovou barvu chytí kotouč až k večeru.

„Podívej, Penny," pobídla rusovláska svou starší sestru a natočila k ní dlaně s povadlým růžovým květem. Ten v jejích rukou jako zázrakem opět rozkvetl. Mladší dívka se usmála, ale na Petunii to bohužel neudělalo přílišný dojem.

„Lily, máma říkala, že takové věci nemáš dělat," vyčetla jí.

„Ale vždyť tím nikomu neubližuju, no ne?"

„Prostě to nedělej," odsekla Petunia možná trochu příkřeji, než zamýšlela, ale nechala to být. Ve skutečnosti své sestře schopnosti záviděla, byla však moc hrdá, než aby si něco takového přiznala.

Lily mezitím opatrně položila kvítek na zem, do níž vzápětí zapustil kořeny. Toho už si blondýnka naštěstí nevšimla, někdo jiný však ano.

Na větvi nedalekého stromu seděl nevysoký chlapec s mastnými černými vlasy, velkým hákovitým nosem a tmavýma očima. Přestože bylo poměrně teplo, měl na sobě obnošený tmavošedý kabát.

Pozoroval je už docela dlouho, nenašel ale odvahu na ně promluvit. Teprve když se otočily k odchodu, odhodlal se a skočil ze stromu dolů. Nutno podotknout, že šlo o velice neumný seskok zakončený pádem, alespoň však přilákal pozornost obou děvčat.

Petunia ho obdarovala nevraživým až posměšným úšklebkem, v Lilyině tváři se mihla směsice pobavení, soucitu a zvědavosti. Obě zůstaly stát, zatímco se černovlásek zvedal a oprašoval si kolena. Chvíli to vypadalo, že se prostě otočí a odejde, ale nakonec zvedl hlavu a zadíval se přímo na Lily.

„Vím, proč se ti to děje," vyhrkl, „všechny ty... ty věci. Třeba proč ti rozkvetla ta kytka."

I výraz mladší ze sester náhle trochu ztvrdl: „Ty nás špehuješ?"

„Ne," bránil se chlapec, „já jen, totiž..." nevěděl, jak to zformulovat, a tak nakonec pokračoval v tom, co chtěl říct už od začátku: „jsi čarodějnice."

Tentokráte se rusovláska zatvářila spíš uraženě.

„To není hezké, něco takového o někom říkat," zareagovala.

„Ne, poslyš, já to myslím vážně. Jsi čarodějka, ale na tom není nic špatného. Moje máma a já jsme taky kouzelníci," snažil se situaci zachránit v obličeji stále červenější chlapec.

Vtom však promluvila Petunia: „Kouzelník, to tak! Já vím, co jsi zač! Ten Snapeovic kluk! To jsou ti, co bydlí až dole u vody, v Tkalcovské ulici," vysvětlila sestře a z tónu jejího hlasu bylo zřejmé, že onu adresu rozhodně nepovažuje za doporučeníhodnou.

Černovlásek se podíval do země, načež se shýbl a zvedl nalomenou větvičku. Narovnal ji do původní polohy, a když ji jednou rukou pustil, dívky s údivem zjistily, že sama srostla.

„Vidíš? Je to skutečné," řekl, ale stále mluvil jen k Lily a Petunie si nevšímal. „Jsou to kouzla. Správně bychom je sice neměli používat mimo Bradavice, ale dokud tam nenastoupíme, promíjí se nám to. Bez hůlek se stejně žádné velké čáry provozovat nedají."

„Přestaň vykládat nesmysly!" okřikla ho rozezlená Petunia. „Jdu domů!" dodala směrem k Lily a bez počkání odkráčela pryč.

Rusovláska se dívala za ní a zvažovala, že se okamžitě vydá stejným směrem. Nakonec se však otočila k chlapci.