V řetězech nad propastí | hpff 1

5 - Moudrý klobouk

Škola čar a kouzel v Bradavicích, 1. 9. 1971

Na krajinu se pomalu snášela tma, z níž se čas od času ozvalo vzdálené zahoukání vlaku. S každým tímto zvukem bylo znát, že se Bradavický expres blíží k svému cíli.

Bianca Ollivanderová byla ráda, že stojí v jedné ze školních chodeb a ne uvnitř některého z vagónů. Z toho mála, co o spěšném vlaku slyšela, totiž pochopila, že samotu by si tam příliš neužila. Jako by nestačilo, že následujících sedm let bude muset sdílet pokoj s dívkami, které dnes večer uvidí poprvé.

Opřela se o parapet obloukového okna a zadívala se na hluboký les nacházející se za hradbami pozemků. Ne, že by jí ten pohled snad poskytl útěchu, avšak ono strašidelné místo pro ni pořád působilo méně děsivým dojmem než hrad, v němž se právě nacházela.

Tmavé oči jí zabloudily k nízkým smrkům, odkud slyšela nádherný zpěv. Jen několik metrů nad vrcholky těch stromů spatřila majestátního ptáka s dlouhým ocasem. Jeho rudozlaté peří svítilo snad víc než měsíc a hvězdy dohromady a ladnost, s níž stvoření kroužilo ve vzduchu, nedokázala Bianca přirovnat k ničemu, co kdy v životě spatřila.

„Fénix," vydechla okouzleně.

„To bude nejspíš Brumbálův Fawkes," zaslechla hlas svého táty. Ani si nevšimla, že stojí vedle ní.

„Adriane, pojď už!" naléhala na něho Biančina máma. Jako vždy byla krásně upravená a vlasy barvy karamelu si vzadu sepnula ozdobnou sponou. „Nezapomeň, že musíme být ve Velké síni s předstihem."

„Neboj, Célio, už půjdu," usmál se Adrian Ollivander. Než se ovšem ke své manželce připojil, obrátil se ještě jednou na Biancu, která na tváři rozhodně šťastný výraz neměla.

„Vím, že ode dneška už nebudeš bydlet v našem bytě, ale kdybys kdykoli něco potřebovala, ty dveře jsou pro tebe vždycky otevřené, ano?"

Přikývla a znovu zalétla očima k lesu. Po fénixovi tam už nebylo ani známky.

„Mám vás ráda," řekla pomalu, když odcházeli, „oba dva."

Ještě chvíli pak postávala v prázdné chodbě a prohlížela si obrazy a naleštěná brnění vystavená podél stěn. Následně se pomalým krokem rozešla k nerovným točitým mramorovým schodům, po nichž opatrně sestoupila dolů. Po poslední zatáčce se před ní otevřela Vstupní síň, jejíž stěny byly ozářeny pochodněmi. Na podlaze z kamenných dlaždic postával hlouček asi třiceti dětí, které stejně jako ona čekaly na zařazení do koleje.

Některé byly tak nervózní, že si jí ani nevšimly, jiné k ní zvědavě zvedly zrak. Snažila se ty zkoumavé pohledy ignorovat, ale šlo to jen hodně ztuha. Naštěstí po chvíli spatřila v davu Lily Evansovou, a vděčná za alespoň jednu známou tvář se k ní okamžitě přidružila.

„Ahoj," špitla Lily. „Já jsem si říkala, že jsem tě ve vlaku ani potom nikde neviděla."

„Moji rodiče tady budou učit," vysvětlila stejně tiše Bianca. „Přijela jsem s nimi."

Lily přikývla. Přerušila oční kontakt a podívala se na vysoké dveře s mosaznou klikou, jež stále nikdo neotevíral. I ona byla celá napjatá, Bianca ovšem vytušila, že za tím nestojí jen blížící se zařazování. Lily se zdála být ještě o hodně nervóznější než ona.

„Jsi v pořádku?" zeptala se jí.

Rusovláska zavrtěla hlavou.

„Pohádala jsem se se sestrou," šeptala už tak tiše, že i Bianca její slova sotva pochytila. „Ona..." povzdechla si, marně se snažíc nějak zformulovat své myšlenky do slov. „Čarodějka, která mně a mé rodině v létě vysvětlovala něco o kouzelnickém světě, nám říkala něco o obscuriálech. Moc jsem to prve nepochopila a ostatní taky ne, ale Petty to teď na nádraží použila proti mně a řekla mi, že jsem zrůda."