V řetězech nad propastí | hpff 1

14 - Jak chutná bolest

Black Manor, srpen 1972

Lžičky a talířky o sebe cinkaly, jak je Druella Brigantiová stále přerovnávala, aby se na stolku v saloně vyjímaly co nejlépe. Andromeda její snažení jen smutnýma očima pozorovala z pohovky, zatímco tak napůl poslouchala, jak se Walburga ve vedlejší místnosti pokouší usměrňovat své syny a Orion s někým komunikuje domovním telefonem.

Toho odpoledne je měli navštívit Bellatrix s Rodolphem, a přestože se na setkání se starší sestrou těšila, nedokázala se zbavit tíživého pocitu v hrudi, jenž ji svíral jako kleště a houpal jejím žaludkem. Ačkoliv... ten poslední bod vlastně vůbec nemusel být způsoben tím strachem.

U dveří zaklapaly podpatky, načež se v nich objevila Narcissa. Byla již ustrojená do lehkých letních šatů a vlasy si sčesala na stranu. Pomalu a tiše došla pohovce a usadila se vedle sestry.

„Medo?" špitla a záměrně se k ní naklonila, aby si skutečně mohla dovolit mluvit co možná nejtišeji. „Jsi v pořádku? Poslední dobou mi přijdeš hrozně roztěkaná a pobledlá a... a..."

Andromeda zakroutila hlavou.

„Nedělej si starosti, nic mi není," odpověděla tak klidně, jak jen v tom neklidu dokázala.

„Já jen," hlesla blondýnka přiškrceně, „chci ti pomoct. Vypadáš skoro nemocně."

„Nejsem, neboj," ujistila ji Andromeda. Neklidným poposednutím a muchláním lemu sukně svá slova ovšem příliš nepodpořila. Narcissa přemýšlela, zda se nenabídnout ještě jednou; než se k tomu ale odhodlala, vešel do salonu Orion, což tento nápad zhatilo.

„Konečně mám všechno vyřešené," prohlásil pán domu spokojeně. Andromeda si přála, aby mohla říct totéž, ona však naneštěstí měla tu nejtěžší překážku stále před sebou. Při tom pomyšlení ji znovu zalily obavy, jež ještě zesílily, když do místnosti vběhli Sirius s Regulem a ohlásili, že hosté již dorazili.

Walburga vskutku vzápětí přivedla svou nejstarší neteř, jejího manžela a poněkud nečekaně i jeho mladšího bratra. To s Andromedou trhlo ještě víc.

„Co ten tady dělá?"

Tu poznámku mířila jen sama na sebe, Orion však stál dostatečně blízko na to, aby ji také zaslechl.

„Řekl bych, že pro to má jistý ušlechtilý důvod," dovolil si konstatovat. „Pokud si tedy nedovolil čekat až příliš dlouho. Doslechl jsem se, že o tebe projevil zájem též syn Kingstona Pastorka."

Andromeda se ošila.

„Kingsleyho si brát nebudu. Už jsme si to spolu vyříkali," odpověděla Orionovi tiše, protože nechtěla do toho rozhovoru zatahovat kohokoli dalšího. Naštěstí pro ni Druella právě umístila na stůl i desátou sadu nádobí, a tak se pán domu musel chtě nechtě podrobit své povinnosti, tedy řádně přivítat hosty potřesením pravicí a vyzvat je, aby se usadili.

„Jak se vám vlastně daří?" zajímal se. „Co je nového? Slyšel jsem, Rodolphe, že jsi byl na pár dní zase v Rumunsku na nějakém kurzu. Vydařil se?"

„To bych řekl," pokýval hlavou starší z bratrů Lestrangeových. „Seznámil jsem se tam s mnohými vlivnými kouzelníky. Většina z nich studovala v Kruvalu nebo Koldovstoretzu, takže mají nějaké zkušenosti i s černou magií."

Orion spokojeně pokýval hlavou. Obě zmíněné kouzelnické školy byly známé tím, že při výběru svých studentů zohledňovaly jejich krevní status, a na Kruvalu se dokonce doposud nestalo, že by byl přijat někdo mudlorozený. Kdyby měla alespoň jedna z nich mezi vyučovacími jazyky angličtinu, možná by tam Orion své syny poslal také.