V řetězech nad propastí | hpff 1

7 - Stíny nad obzorem

Škola čar a kouzel v Bradavicích, září 1971

„Jsem ráda, že už si z toho huláka neděláš těžkou hlavu," prohodila Andromeda, když se svým bratrancem kráčela podél hradní zdi, „jak ses pořád tvářil tak vážně, měla jsem skoro pocit, že nevidím tebe, ale omlazeného Oriona."

„To jsem vypadal až tak hrozně?" přistoupil na její hru Sirius, nevyznělo to však tak žertovně, jak zamýšlel. Povzdechl si: „Já jsem fakt doufal, že to naši pochopí... byl jsem pěkný hlupák."

„Je pravda, žes je nepotěšil," poznamenala Meda, „nezapomeň ale, že to, cos slyšel, byly jen jejich první dojmy. Tvá matka je hodně vznětlivá a otec zrovna tak. O Vánocích už tolik nazlobení nebudou."

Sirius pokrčil rameny: „Na Vánoce mám v plánu zůstat tady."

„To nemyslíš vážně!" vyhrkla Andromeda. „Co Regulus? Na něj se taky vykašleš kvůli jednomu nepěknému vzkazu od matky?"

„Uvidím ho v létě."

Už když tu větu vypouštěl z úst, viděla na něm, že se dostal do fáze, kdy argumentuje ne proto, že je přesvědčen, že má pravdu, ale proto, že nechce svou prohru uznat. Přestala na něj tedy tlačit a už jen mírně podotkla: „Neodkládej všechno na poslední možnou chvíli, protože by se ti mohlo stát, že pozdě bude dřív, než jsi čekal."

„Ty to vůbec nechápeš!" vyjel na ni Sirius. „Možná nejsi jako oni, ale aspoň jsi ve Zmijozelu, chováš se do puntíku podle bontónu a máš čistokrevný kamarády. To já budu muset vysvětlovat, proč se bavím s Remem, i když má mudlovskou matku a vlastně půl příbuzenstva, Peterem, kterýmu sice hraje do karet, že je ve Zmijozelu, ale jinak je na tom úplně stejně, a Jamesem, který je možná čistokrevný, ale jeho rodiče jsou bystrozorové a stojí tedy de facto úplně proti těm mým!"

Po tomto proudu slov se opřel o zeď a snažil se uklidnit poslední zbytky emocí, které se z něj během toho projevu nestihly dostat pryč. Zatímco jen tak dýchal a díval se do blba, sebrala Andromeda odvahu na něj ještě jednou promluvit.

„James Potter," začala opatrně, „by se dal přirovnat k mé kamarádce Amélii Bonesové. Víš která to je, ne? Ta s trochu nazrzlými vlasy. Chodí do Havraspáru a její rodina také v žádném případě neholduje černé magii, ale je rámcově čistokrevná – to všem stačilo."

„Jo, protože tvoje matka má o něco víc rozumu než naši, a pokud jde o ně, nejsi jejich dcera, ale neteř – a v tom je rozdíl."

„Zkus jim alespoň napsat," nevzdávala to Andromeda, „ještě máš šanci se s nimi udobřit a přesvědčit je, že kvůli Nebelvíru se k sobě navzájem nemusíte otáčet zády."

Sirius, nyní už smířený s tím, že mu došly argumenty, něco nesrozumitelně zamručel a namířil si to pryč.

„Užij si výlet do Prasinek!" zavolal na ni ještě, když už skorem bral za kliku vchodových dveří do hradu.

„Přinesu ti něco sladkého," slíbila Meda, ačkoli netušila, zda ji ještě slyšel, anebo už úplně vypnul jakékoli smyslové vnímání.

S povzdechem se vydala k hlavní bráně hradu, kde z tašky vyhrabala povolení od matky, které po ní školník Filch chtěl, přestože ho musel vidět už nejméně stokrát; Andromeda totiž, snad s výjimkou dnů, kdy byla nemocná, navštěvovala Prasinky každý víkend alespoň jednou, a povolení pokaždé poctivě předkládala.

Se svou sestrou Bellatrix měla sraz v hostinci U Tří košťat, ale protože věděla, že dochvilnost není zrovna černovlásčinou silnou stránkou, nikam nechvátala a z výšky se kochala výhledem na Prasinky a o něco vzdálenější Riverton. Obě tyto vísky byly obydleny pouze kouzelníky a jejich příbuznými, a proto je směli studenti od třetího ročníku výš – samozřejmě jedině s podepsaným a Filchem zkontrolovaným povolením od rodičů – o sobotách a nedělích navštěvovat. Byla za tu možnost ráda, protože ať už byly pozemky Bradavic sebevětší, občas bylo fajn je na chvíli zcela opustit.