V řetězech nad propastí | hpff 1

11 - (Ne)splněná vánoční přání

Nebelvírská společenská místnost, prosinec 1971

„Jezdec na B5!"

Peter, kterého jeho kamarádi přes prázdniny pravidelně zvali k sobě na kolej, jen zoufale sledoval, jak Jamesova figurka doskočila na pole, kde stála jeho věž, a nemilosrdně ji vyhodila ze šachovnice pryč. Teď už mu pro ochranu krále zbýval jediný pěšec – nedokázal si představit, jak by s ním Jamesovo stále vcelku početné vojsko mohl porazit.

„Vidím to tak na dva až tři tahy, tedy pokud Jamie fakt nemá umaštěné brejle," utahoval si z kamaráda, přesněji řečeno z toho, jak dlouho mu trvalo, než Peterovu věž získal, Sirius. On a Remus už měli hodnou chvíli dohráno, a tak teď seděli každý z jedné strany stolku a udělovali nevyžádané rady. Především tedy Sirius, který sice onu partii prohrál, ale už na to dávno stačil zapomenout.

„Šach mat!" zvolal konečně James. Peter, který skutečně nezvládl najít žádnou únikovou cestu, jen poraženě vydechl.

„Už bylo načase. Začínal jsem si myslet, že dřív usnu, než vy dva dohrajete," poznamenal Remus. Nutno podotknout, že opravdu vypadal, jako by ho co nevidět měl přepadnout spánek, a to přitom toho dne vstal ještě později než James se Siriem, což se obvykle nestávalo.

„Zas o tolik pomalejší než vy jsme nebyli," bránil se James. „Kdybyste na začátku nebyli netrpěliví a počkali, než si Peter dojde pro nový svetr, skončili byste maximálně pět minut před námi."

„Což mi připomíná," obrátil se Sirius na Petera, „že jsi nám vlastně pořád nevysvětlil, proč byl tvůj druhý svetr umazaný od slizu."

„Někdo ho na nás nastražil na chodbě," opáčil Peter. „Nevím, kdo to byl ani jak to udělal, ale prostě jsme s Craigem vyšli ze společenky a po pár krocích na nás na oba ta nechutnost spadla. Přímo ze stropu!"

„No jo, slizové pastičky na hady ze Zmijozelu fungují neomylně," ozvalo se za nimi. Všichni tři se bleskově otočili a spatřili dva starší chlapce, kteří se na ně culili od ucha k uchu. Byli si nesmírně podobní; oba vysocí a ramenatí s tmavýma očima a hustým obočím. Jeden z nich měl sice tmavě hnědé i vlasy, kdežto druhý byl zrzek, to byl ale opravdu jediný rozdíl.

„Aby taky ne, když je pilujeme už od třetího ročníku, že, brácha," zasmál se brunet a vzal druhého kolem ramen.

Jamesovi se Siriem okamžitě došlo, s kým mají tu čest. Před nimi právě stáli Gideon a Fabian Prewettovi, dvojčata, vyhlášení šprýmaři a především stěžejní články nebelvírského famfrpálového týmu.

„Mohli... mohli byste nám někdy třeba ukázat, jak na to?" zeptal se James. Snad poprvé, co se pamatoval, k tomu musel sbírat odvahu.

„Anebo nějaký jiný žertík," doplnil ho Sirius.

Dvojčata si vyměnila pobavený pohled.

„Že by se nám tu rodili nástupci, Fabiane?"

„Hlavně aby byli dost šikovní, Gideone."

„A taky obratní, aby při akci neshodili na chodbách žádná brnění."

„A mazaní, aby je nenachytal Filch, kdyby se tak náhodou stalo."

„To všechno zvládneme," přikyvoval horlivě James, nadšen tím, že se mu hned nevysmáli a neposlali ho do háje.

Prewettovi znovu nahodili pobavené výrazy.

„No, já bych řekl, že je jen jeden způsob, jak to zjistit," usoudil Gideon.

„Taky si to myslím, bratře," souhlasil s ním Fabian.