V řetězech nad propastí | hpff 1

6 - Není červená jako červená

Škola čar a kouzel v Bradavicích, 2. září 1971

Bianca seděla na okenním parapetu a sledovala slunce, jež pomalu stoupalo po obzoru a zalévalo krajinu stále větším množstvím světla. Na okolní hory a kopce si za ty dva měsíce zvykla, z tohoto úhlu je však ještě neviděla. A musela uznat, že úsvit odsud vypadal daleko lépe, než když ho pozorovala z na sever směrovaného okna v bytě svých rodičů.

Odlepila zrak od krajiny a rozhlédla se po pokoji, jenž také nevypadal vůbec špatně. Přitisknuty k bíle natřeným stěnám stály na červeném koberci se zlatými flíčky čtyři mahagonové postele a skříně a pod oknem ve zlatém rámu se rozkládala zatím až na malou červenou lampičku prázdná deska velkého psacího stolu zhotoveného rovněž z tmavého dřeva.

Vypadalo to tam skoro jako v zámku z nějaké pohádky, obzvlášť když vycházející slunce zalévalo celou místnost slabým teplým svitem.

Náhle se otevřela dvířka koupelny. Biancu to překvapilo, vzhůru byla už docela dlouho a měla za to, že všechny její spolubydlící ještě spí. Matně si uvědomovala, že vlastně téměř celou dobu slyšela hukot tekoucí vody, myslela si ale, že vychází z jiného pokoje.

Jak se však ukázalo, měla tento zvuk na svědomí Lily, která vylezla z koupelny v županu a s vlasy zabalenými v ručníku.

„Dobré ráno," pozdravila s úsměvem.

„Dobré," odpověděla Bianca a sklopila pohled k zemi. S příchodem rusovlásky ji zase sevřela ta známá pouta nejistoty, jež jí bránila být sama sebou. Tiše seskočila z parapetu, vytáhla ze své skříně uniformu a zaplula do koupelny dřív, než Lily stihla říct cokoli dalšího.

Koupelna byla sice malá, ale útulná. Zdi měla pokryté bílými a červenými dlaždicemi, podlahu tmavě hnědými. Veškerý nábytek včetně malé skříňky pod umyvadlem měl bílou barvu, pouze několik ozdobných detailů bylo vyvedeno zlatě. Bianca však ze všeho nejvíc ocenila perfektně nasvícené zrcadlo nad umyvadlem, v němž se viděla skoro jako na denním světle.

Pořádně si umyla obličej, oblékla bílou košili a kolem krku si uvázala červenou kravatu se zlatými proužky. Uhladila si černočervenou kostkovanou sukni, jež stejnokroj dotvářela, a do vlasů stažených do obyčejného culíku si nasadila temně rudou čelenku, aby jí nepadaly do očí.

Když už tu chvíli nemohla dál odkládat, odemkla dveře a vstoupila zpět do pokoje. Všechny její spolubydlící už byly vzhůru. Lily musela vzbudit i zbylé dvě, a nejspíš poměrně šetrně, protože se ani jedna z nich netvářila vůbec mrzutě.

„Dobré ráno," pozdravila Bianca potichu a chystala se zmizet v rohu. Než tak ale stihla učinit, přerušil ji hlas Marlene McKinnonové.

„U Merlina, tobě to tak sluší! Proč jste mi žádná neřekla, že ta uniforma vypadá tak božsky?"

Biancu její možná až příliš živá reakce zarazila. Pravda, nepřišlo jí, že by jí stejnokroj vyloženě neslušel, ale že by v něm vypadala kdovíjak skvěle, to si taky nemyslela.

„Ale je to fakt, hodí se ti k vlasům," poznamenala jejím směrem Lily, když se za Marlene zavřely koupelnové dveře.

Zrzka jen pokrčila rameny: „Já si myslím, že ty tvoje s ní ladí ještě víc."

„To je asi pravda," pokývala hlavou poslední obyvatelka pokoje, Raquel Vanityová, zatímco si projížděla krátké, jako uhel černé vlasy hřebenem. V obličeji přitom měla chladný výraz, jejž Bianca dobře znala; sama ho občas nasazovala, když se snažila zamaskovat nejistotu.