V řetězech nad propastí | hpff 1

6 - Není červená jako červená

Škola čar a kouzel v Bradavicích, 2. září 1971

Bianca seděla na okenním parapetu a sledovala slunce, jež pomalu stoupalo po obzoru a zalévalo krajinu stále větším množstvím světla. Na okolní hory a kopce si za ty dva měsíce zvykla, z tohoto úhlu je však ještě neviděla. A musela uznat, že úsvit odsud vypadal daleko lépe, než když ho pozorovala z na sever směrovaného okna v bytě svých rodičů.

Odlepila zrak od krajiny a rozhlédla se po pokoji, jenž také nevypadal vůbec špatně. Přitisknuty k bíle natřeným stěnám stály na tmavomodrém koberci s bronzovými flíčky tři mahagonové postele a skříně a pod oknem v bronzovém rámu se rozkládala zatím až na malou světlemodrou lampičku prázdná deska velkého psacího stolu zhotoveného rovněž z tmavého dřeva.

Tiše seskočila z parapetu, vytáhla ze své skříně uniformu a po špičkách, aby nevzbudila své dvě spolubydlící, zaplula do koupelny.

Ta byla sice malá, ale útulná. Zdi měla pokryté bílými a světle modrými dlaždicemi, podlahu tmavě hnědými. Veškerý nábytek včetně malé skříňky pod umyvadlem měl bílou barvu, pouze několik ozdobných detailů bylo vyvedeno bronzově. Bianca však ze všeho nejvíc ocenila perfektně nasvícené zrcadlo nad umyvadlem, v němž se viděla skoro jako na denním světle.

Pořádně si umyla obličej, oblékla bílou košili a kolem krku si uvázala modrou kravatu s bronzovými proužky. Uhladila si černomodrou kostkovanou sukni, jež stejnokroj dotvářela, a do vlasů stažených do obyčejného culíku si nasadila temně fialovou čelenku, aby jí nepadaly do očí.

Když už tu chvíli nemohla dál odkládat, odemkla dveře a vstoupila zpět do pokoje. Obě její spolubydlící už byly vzhůru, avšak zatímco Marlene McKinnonová stále seděla zpola zachumlaná v peřině, Charity Moreová si již uhlazovala sukni a upravovala blonďaté vlasy.

„Dobré ráno," pozdravila Bianca potichu a chystala se zmizet v rohu. Než tak ale stihla učinit, přerušil ji hlas Marlene McKinnonové.

„U Merlina, tobě to tak sluší! Proč jste mi žádná neřekla, že ta uniforma vypadá tak božsky?"

Biancu její možná až příliš živá reakce zarazila. Pravda, nepřišlo jí, že by jí stejnokroj vyloženě neslušel, ale že by v něm vypadala kdovíjak skvěle, to si taky nemyslela.

„Ale je to fakt, hodí se ti k vlasům," poznamenala jejím směrem Charity. Sama si přitom bezděky namotala na prst pramínek těch svých. „Když je jeden má mdlý jako já, nemá to takový šmrnc, jako když takhle kontrastují."

Bianca nevěděla, co na to říct, a tak jen zamumlala nesrozumitelný dík, sklopila pohled a raději si začala připravovat školní tašku, byť do ní kromě penálu a poznámkového bloku neměla moc co dát, poněvadž jí rodiče odmítli prozradit rozvrh dříve než jejím spolužákům.

„Fakt nádhera!" zašveholila Marlene, když vyletěla z koupelny. Mluvila samozřejmě o své uniformě. Charity protočila očima, ale nic neřekla a též zmizela za oněmi dveřmi, aby si ještě před odchodem na snídani alespoň umyla obličej.

Krátkou chodbičkou se všechny tři dívky vzápětí dostaly do společenské místnosti Havraspáru. Byla kruhového tvaru, neboť se nacházela v samém vrcholku jedné z věží. Stálo v ní několik malých stolků z lesklého dřeva, k nimž byly přistavěny pohodlné polstrované židle, a kamenný krb zdobený bustou zakladatelky koleje, Roweny z Havraspáru. V samé špičce věže byl zavěšen starobylý bronzový lustr.

Nechyběla samozřejmě ani okna s tmavě modrými závěsy, jež poskytovala studentům nádherný výhled na pozemky Bradavic, a nástěnka, na niž šestice kolejních prefektů právě vyvěšovala rozvrhy a pergameny s dalšími důležitými informacemi.