V řetězech nad propastí | hpff 1

15 - Úplňkové tajemství

Škola čar a kouzel v Bradavicích, 1. září 1972

„Black, Regulus!"

Černovlasý chlapec se usadil na trojnožku a profesorka Bethanyová mu položila na hlavu Moudrý klobouk. Ticho, jež následovalo, postupně přitahovalo pozornost studentů u všech čtyř stolů. Všichni měli v živé paměti, jak před rokem poslal jeho staršího bratra do Nebelvíru, a tak byli s každou uběhnuvší vteřinou napjatější, zda bude Regulus následovat jej, nebo zbytek své rodiny.

Speciálně Sirius pak cítil každičký nerv ve svém těle. On doufal, že bude jeho mladší bratr také zařazen do lví koleje, že bude stejně jako on nosit červenozlatou kravatu. Moudrý klobouk měl ale zřejmě na věc jiný názor.

„Zmijozel!"

Zelenostříbrní začali hlasitě a bouřlivě tleskat, naopak Sirius seděl mlčky a snažil se vstřebat, co se právě stalo. Zklamání rozlévalo celým tělem, vepsalo se mu i do obličeje. Několik vteřin se nezmohl na nic jiného než sledování toho, jak Regulus usedá mezi další příslušníky hadí koleje, a pak se pokusil vybít svou zlost tím, že udeřil pěstí do desky stolu.

„No tak! Tleskej přece!" houkl na něho James, neboť Moudrý klobouk právě poslal do Nebelvíru Dirka Cresswella. Sirius se poněkud neochotně přidal, byl však mezi prvními, kdo s aplausem přestali.

„Goldstein, David!"

„Nebelvír!"

Všichni tři přátelé se připojili k dalšímu potlesku, jímž studenti lví koleje doprovázeli nově zařazeného prváka, dokud neusedl na lavici mezi ně.

„Ty víš, proč jsem to udělal," poznamenal Sirius k Jamesovi, když nejsilnější vlna jeho emocí odezněla a on pocítil potřebu si o tom s někým promluvit. „Prostě jsem doufal, že se Reg dostane taky do Nebelvíru, a naši rodiče ať si třeba trhnou nohou."

„Přátelit se ale přece můžete i takhle," snažil se ho povzbudit jeho obrýlený kamarád. „Ve Zmijozelu jsi přece měl i Andromedu, nebo ne?"

„James má pravdu," přidal se do diskuze Remus. Už od rána sice působil unaveně, ale přesto byl schopen rozdávat užitečné rady. „Naše kolej toho o nás říká hodně, ale ne tolik, co naše chování a volby."

Jeho dva spolubydlící rádoby moudře pokývali hlavami, Sirius však stále nepůsobil zcela přesvědčeně a raději odvrátil pohled ke zmijozelskému stolu, snažíce se mezi jeho studenty najít svého bratra.

„Longbottomová, Britnee!"

„Mrzimor!"

„McKinnonová, Elspeth!"

Marlene, sedící jako vždycky hned vedle Biancy, se napjala a soustředila veškerou pozornost jen a pouze na Moudrý klobouk a svou mladší sestru.

„Havraspár!"

Osazenstvo orlí koleje začalo bouřlivě tleskat, malá blondýnka se taktéž zdála být s tou volbou spokojená.

Sirius se ovšem stále nedokázal uklidnit. Po zbytek slavnostního večera už sice mlčel, ale mračil se, v jídle se jen rýpal a skoro nic nesnědl, přestože se toho dne hned několikrát nechal slyšet, jak moc se na hostinu těší.

„Přešla mě chuť," zdůvodnil to prostě, když se od stolu zvedali a zamířili z Velké síně ven.

„Siriusi, no tak, nebuď naštvaný, tím přece nic nevyřešíš," snažil se mu znovu domluvit James, zatímco se jim nezvykle unavený Remus ztratil v davu.

„Jak asi nemám být naštvaný?" vybuchl Sirius. „Otec s matkou mu při první příležitosti začnou cpát do hlavy, jak je úžasné, že se aspoň jeden jejich syn povedl, že je z nás dvou ten lepší a já že jsem jen lůza, se kterou nemá smysl ztrácet čas."