V řetězech nad propastí | hpff 1

4 - Spěšný vlak do Bradavic

Wales, srpen 1971

Na samém okraji malé vísky stál nevelký dům s malou předzahrádkou, do jehož oken na západní straně právě prosvítaly tmavě červené paprsky. Remus Lupin, vysoký jedenáctiletý chlapec se světlými vlasy, si na posteli trochu poposedl, aby lépe viděl do knihy, kterou zrovna četl.

Po dokončení kapitoly ji zaklapl a snažil se sám sebe přesvědčit, že si opravdu nutně nepotřebuje přečíst i tu další a raději by měl jít zalít rajčata. Neměl se však k tomu, aby knížku odložil, vždyť to bylo zrovna tak napínavé...

Nakonec ho před rozhodováním zachránil domovní zvonek. Zajímalo ho totiž, kdo by tak pozdě mohl přijít do jejich domu.

„Lyalle, rád tě zase vidím," říkal návštěvník, právě když Remus dorazil ke dveřím do předsíně a nakoukl do místnosti.

Jeho otci se v očích zračilo překvapení.

„Brumbále! Co tady, u Merlinových vousů, děláte?" podivil se.

Jakmile Remus zaslechl jméno příchozího, pohlédl na něj. Byl to starší muž, vlasy i vousy měl již protkané šedí, ale to mu neubralo na majestátnosti. Z jeho modrých očí vyzařovala moudrost a než se Remus nadál, díval se ředitel Bradavic zpoza obrouček svých půlměsícových brýlí přímo na něj.

„Jen pojď dál, chlapče," vyzval ho, „kvůli tobě tu taky jsem."

Remus trochu stydlivě vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře, aby měl důvod alespoň na chvíli přerušit oční kontakt. Hned na to ale zdvihl svůj zrak zpět k Brumbálovi. Mohl být jakkoli nesmělý, ale na tohoto kouzelníka si přál zapůsobit tím nejlepším dojmem.

„Chápu, proč jste přišel," ujal se slova Lyall Lupin, „ale věřte mi, že se tomu problému věnuji. Remus může nadále navštěvovat mudlovskou školu a o kouzlech a čárách ho mohu vzdělávat já sám."

„Jsem si jistý, že byste to takto zvládli," řekl Brumbál, „nicméně pokud budete mít zájem, jsem schopen a ochoten vás této starosti zbavit."

„Nic takového od vás nemohu chtít," zavrtěl hlavou pan Lupin. „V žádném případě vás nehodlám zatěžovat našimi problémy. Navíc by to bylo příliš riskantní."

Ředitel se jen pousmál.

„Snad si opravdu nemyslíš, Lyalle, že jsem po celé léto jen seděl ve své pracovně a nic nedělal. Mám to naplánované do posledního detailu. Podívej," vytáhl z kapsy kus papíru a rozložil ho před pana Lupina. Ten si plánek chvíli prohlížel a při tom krabatil čelo. Brumbál mu dopřál čas k rozmýšlení; vytáhl balíček máslových sušenek, které vysypal na prázdný talíř ležící uprostřed stolu, a jednu z nich si dal.

„Snad by to šlo," uznal po chvíli Remův otec, „ale stejně... jestli na to někdo přijde, bude z toho obrovský malér."

„Je to deset metrů pod tím stromem," připomněl mu Brumbál a prstem poklepal kamsi do mapky. Pan Lupin nerozhodně pokyvoval hlavou.

Ředitel školy čar a kouzel se otočil na světlovlasého chlapce, který si též se zaujetím prohlížel plánek, ale stále neřekl ani slovo.

„Chtěl bys chodit do Bradavic, Reme?" zeptal se přímo.

Hoch zvedl hlavu od náčrtku a podíval se tomu váženému kouzelníkovi do očí.

„Já... no... ano, ano chci!" odpověděl a na poslední slovo vložil důraz, aby bylo znát, že to myslí opravdu vážně.

„Výborně, takže máme rozhodnuto," usmál se Brumbál. Ze svého hábitu následně vytáhl další listy a položil je na stůl. „Lyalle, tebe poprosím o vyplnění přihlášky," poklepal na první dokument a přisunul ho k panu Lupinovi, „a ty, Reme, si zatím můžeš přečíst tohle."