Trest

1. kapitola

Vystoupil jsem z autobusu a rozhlédl se kolem sebe. Takže...z Los Angeles jsem se přestěhoval do tohodle zapadákova? S povzdechem jsem si vytáhl sluchátka z uší a schoval si je do kapsy. No co... Tady stejně budu bydlet jen o víkendech. Během týdne budu na intru ve městě. Proč se rodiče rozhodli mě poslat studovat do Jižní Koreji? Mohl jsem v pohodě studovat u nás.

Hodil jsem si batoh na záda, chytil madlo od kufru a vydal se hledat tetin dům. Ještě že její děti se už odstěhovaly, takže tam budu s tetou a se strejdou jen já. Stále jsem se rozhlížel kolem sebe. Třeba...to tady nebude zas tak hrozný. Minimálně tu je příjemný ticho. A taky budu mít konečně klid od svých rodičů. Nikdo mi tady nebude stát za zadkem. Po skoro dvaceti letech budu mít volnost.

S úsměvem jsem si přehodil kufr do druhé ruky. Když nad tím tak přemýšlím, tak by to nemuselo být tak špatné. Najdu si tu nové přátele a získám nové zkušenosti a zážitky.

,,Že by...tohle bylo ono?" zeptal jsem se sám sebe, když jsem zastavil před domem se zahradou. Zkontroloval jsem si pro jistotu adresu v mobilu a poté zazvonil. Během chvilky se otevřely dveře od domu.

,,Jisoo? Jsi to ty?" ozvala se má teta, když vyrazila k plotu. Donutil jsem se k úsměvu.

,,Ano, jsem to já. Mohla bys mi, prosím, říkat Joshuo?" zeptal jsem se jí. Teta mi odemkla a já vešel na zahradu.

,,Ale vždyť se tak jmenuješ, ne?" zeptala se mě nechápavě. S povzdechnutím jsem přikývl.

,,To sice ano, ale...doma mi říkají Joshuo. Nejsem zvyklý na jméno Jisoo. Navíc...znal jsem jednu holku, která se jmenovala stejně." řekl jsem. Teta nad tím jen mávla rukou, zatímco mě popostrkovala k domu.

,,Na to se vykašli. A jak se vůbec jinak máš? Jaká byla cesta?" začala se mě ptát. Vešli jsme společně do domu. Zavřel jsem za námi dveře a sundal si batoh ze zad.

,,Jde to. Během letu jsem se aspoň trochu vyspal, takže dobrý. Co ty?" zeptal jsem se, když jsem si začal rozvazovat boty. Teta nad tím pokrčila rameny.

,,Nic nového se pořádně neděje. Děcka už bydlí ve svém, manžel je teď v práci a já se starám o dům. Pojď už ale dál. Mám uvařený oběd, tak nám rovnou nandám." řekla a rozešla se pryč. Dal jsem si boty do botníku a obul si bačkory, které mi připravila.

,,A kam si mám dát kufr s batohem?" zeptal jsem se. Teta vykoukla z kuchyně s naběračkou v ruce.

,,Po schodech vyjdi nahoru a první dveře vpravo." řekla s úsměvem a zase se vrátila do kuchyně. Zasunul jsem madlo do kufru, chytil ho za držadlo a vyrazil s ním po schodech nahoru. Podle instrukcí jsem vešel do svého pokoje. Byl to takový menší pokoj. Nacházelo se zde jen to nezbytné, postel, stůl se židlí, skříň na oblečení a komoda.

Odložil jsem svá zavazadla na zem a vyrazil zpátky za tetou. Sedl jsem si ke stolu, na který už teta servírovala náš oběd. 

,,Voní to skvěle." zamumlal jsem a natáhl se pro hůlky. Teta mě ale plácla přes ruku s naštvaným pohledem.

,,Nejdřív poděkujeme Bohovi za to, že nám dopřál takovýto oběd." řekla teta. Lehce jsem přikývl. Doufal jsem, že teta nebude tolik věřící jako moje mamka. Samozřejmě jsem také věřil, ale...řekněme, že mamky přehánění mě dost od víry odradilo. Stále jsem v Boha věřil, rád jsem navštívil kostel, jako správný věřící jsem cestoval s Biblí, ale jinak jsem nic jiného nepraktikoval.

,,... Děkujeme. Dobrou chuť." řekla s úsměvem teta poté, co odvyprávěla všechna poděkování Bohovi. Také jsem jí popřál dobrou chuť a hladově se pustil do jídla. V letadle jsem sice jedl, ale to už jsem stihl strávit. Od té doby uběhlo několik hodin, během kterých jsem se nestihl najíst, takže jsem se těšil, až se budu moct pořádně najíst.

,,Máš to výborné." pochválil jsem jí jídlo s plnou pusou. Teta se na mě ale podívala s naštvaným pohledem.

,,S plnou pusou se nemluví, Jisoo. To ses to stále nenaučil?" zeptala se naštvaně. Spolkl jsem sousto.

,,Omlouvám se." zamumlal jsem a dal si do úst další pořádné sousto.

,,A nehltej tolik. Jez v klidu. Neviděla jsem tě několik let a ty se stále u stolu chováš jako kdyby ti bylo deset. Uvědom si, že ti je dvacet. Pak nemáš mít dívku, když se chováš takhle." řekla a zase přesunula svou pozornost ke svému talíři. Nijak jsem na sobě nedal znát, jak mě její slova naštvala. Jsem tu půl hodiny a ona mně už stihla vytknout několik věcí. Ještě že budu bydlet převážně na koleji...

,,Kdy přijede strejda?" zeptal jsem se, když jsem se na ni podíval. Aspoň na někoho jsem se tu pořádně těšil.

,,Měl by přijet kolem čtvrté hodiny." odpověděla. Chápavě jsem přikývl a vložil jsem si do úst další sousto. Už jsem si ale dával pozor, jakou rychlostí jsem si sousto vkládal do úst. 

,,Děkuji za oběd. Byl moc dobrý." řekl jsem, když jsem dojedl. Zvedl jsem se od stolu a odnesl své špinavé nádobí do myčky.

,,Večeře bude kolem šesté hodiny. A nezapomeň na to, že v sedm hodin máš zavolat mamce. Chci od ní zjistit, jaký máš denní režim, abys ho mohl dodržovat i tady." řekla s úsměvem. Souhlasně jsem přikývl.

,,Dojdu si vybalit věci." řekl jsem a vyšel z kuchyně. Co to má být? Doufal jsem, že budu mít klid. Místo toho tu budu mít vojnu podobnou jako doma. Možná i horší. Kdyby aspoň teta chodila do práce a byla půl dne pryč. Ona je ale doma a stará se o domácnost. Jestli to bude probíhat takhle, tak to asi nevydržím ani ty tři dny, co tu mám zůstat.

Vešel jsem do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Budu si vůbec vybalovat, když za pár dní jedu zase pryč? Možná...jen ty základní věci. A taky se musím převlíknout do domácího oblečení, jinak mě za to teta určitě seřve.

Došel jsem ke svému kufru, položil ho na zem a otevřel ho. Vytáhl jsem si všechny potřebné věci. Poté jsem kufr zaklapl a odsunul ho ke zdi, aby mi nepřekážel. Převlékl jsem se do domácího oblečení a sedl si na postel. Co tu mám teď dělat? Asi...si půjdu číst. Na mobilu se mi nechtělo být.

Zvedl jsem se z postele a došel ke svému batohu. Vytáhl jsme si jednu ze svých knížek, se kterou jsem se následně vrátil k posteli.