Trest

11. kapitola

pohled Junhuiho

Netrpělivě jsem stál před budovou galérie, kde jsme se měli už před pěti minatama sejít s Minghaem. Nespokojeně jsme mlaskl a zase si schoval mobil do kapsy. Kde může být? Na to, že on věděl, kde ta galérie je, tak tu měl být dřív on. 

,,Ahoj. Omlouvám se za zpoždění, ale byl u mě ten kámoš, co mi pronajímá byt. Potřeboval něco vyřešit." řekl Minghao, když ke mně přišel. S nic neříkajícím pohledem jsem se mu zadíval do očí.

,,Dost vražedná kombinace na to, že si mě ani nemůžeš udobřit takhle na veřejnosti." zamumlal jsem. Minghao mě se zasmáním objal okolo ramen a zamířil se mnou ke vchodu do galérie. Už jen při tom pohledu na tu obří budovu mě bolely nohy.

,,A vydržíš to s udobřováním až ke mně?" zeptal se Minghao, když se na mě podíval. Pokrčil jsem rameny. Začal jsem si prohlížet interiér budovy, když jsme vešli dovnitř.

,,To ještě nevím. Počkej! Co to děláš?!" vyhrkl jsem, když mě čapl za ruku a zamířil se mnou k nějakým dveřím. Když jsem uviděl umyvadla a zrcadlo, tak mi došlo, že to jsou záchody. Nestihl jsem nic říct, když si mě přitáhl k sobě a bez váhání spojil naše rty. S úsměvem jsem ho objal a začal mu polibky opětovat. 

,,Stýskalo se mi." zamumlal jsem mu do rtů. Minghao si mě přidržoval u sebe za boky. 

,,Mně taky." Pootevřel jsem své rty, když mi lehce spodní ret olízl. Asi bychom se líbali dál, kdyby se najednou neotevřely dveře od kabinky.

,,No co tu děláte?!" vyhrkla žena, když nás uviděla. Rychle jsme se od sebe odtáhli a s omluvením odešli pryč. Během chvilky jsem se začal hlasitě smát.

,,Vážně jsi nás zatáhl na dámský záchody?" zeptal jsem se, zatímco jsem se smál. Minghao se pobaveně rozhlédl.

,,Nestihl jsem si to v tom spěchu zjistit. Bylo to padesát na padesát." řekl. Začal jsem se ovívat rukou, protože jsme se blížili ke kase.

,,Tak to ti teda moc nevyšlo." zamumlal jsem. Minghao za nás zaplatil a podle plánku jsme se vydali na výstavu.

,,Kam bys pak chtěl na oběd? Zvu tě." zeptal jsem se ho, když jsme se zastavili u prvního obrazu. 

,,To je jedno. Klidně něco, co bude nejblíž, ať se dostaneme pak bez komplikací ke mně." odpověděl. Souhlasně jsem přikývl. To si budu pak muset vyhledat. Zatím jsem věděl jen o tom obchodním centru, které se nacházelo nedaleko našeho intru. Už jsem se nadechoval, že se zeptám na restaurace poblíž jeho bytu, ale Minghao byl úplně fascinovaný obrazem. Svou pozornost jsem tedy také přesměroval k obrazu.

Tohle bych snad dokázal načmárat i já. Dejte mi několik barev a taky vám vytvořím obraz, který bude stát několik desítek tisíc. Rozhlédl jsem se po místnosti. Vždyť...to jsou jen čáranice. S otázkou v očích jsem se podíval na Minghaa, který si to už minimálně minutu prohlížel.

,,Hm...je to...od tvého oblíbeného malíře?" zeptal jsem se ho, když jsem si k němu stoupl. Minghao záporně zakroutil hlavou.

,,Ten obraz se jmenuje Tornádo hrůzy a...úplně to z toho cítím." zamumlal Minghao zasněně. S nejistým pohledem jsem se podíval na ten obraz. Vždyť...tam ani žádný tornádo není vidět...

,,Můžeme dál?" zeptal se Minghao, když se na mě podíval. Souhlasně jsem přikývl. Přesunuli jsme se k druhému obrazu. Musel jsem uznat, že tyhle čmáranice byly jiné než od toho minulého malíře, ale...stále jsem v tom nic neviděl. Se zkroušeným pohledem jsem se zadíval na zbývající obrazy v této místnosti. Olízl jsem si rty a otočil se zpátky k tomu, u kterého jsme stáli. To zvládneš, June!

,,Máme podle plánku ještě někam jít?" zeptal jsem se s opřenou hlavou o Minghaovo rameno. Měl jsem pocit, že mi upadnou nohy a že zešílím nudou. Připadalo mi, že tu chodíme několik dní.

,,Ne. Tohle je poslední obraz." odpověděl Minghao a políbil mě do vlasů. S úsměvem jsem zvedl hlavu a krátce ho políbil na rty. Nechtěl jsem, aby nás náhodou někdo viděl. Minghao jemně polibek prohloubil, když svou dlaň přemístil na mou tvář.

,,Tohle nemá obdoby! Nejdřív se jdou volizovat na dámské toalety a teď tu obtěžují všem na očích. Že se nestydíte!" začala na nás křičet žena, která nás už dříve viděla na těch záchodech.

,,Pojď." pobídl mě Minghao a vyrazil se mnou k východu. Tohle jsem přímo nesnášel. Docela jsem i chápal, že je těm lidem nepříjemné sledovat, jak se dva muži líbají, ale...tak ať na nás nekoukají. Co je na tom tak těžkého? Kdyby se tam líbal hetero pár, tak neřeknou ani ň. Jak jsme to ale zrovna my dva měli skloubit, když nevydržíme sedět doma na zadku a zároveň...se chceme líbat, držet se za ruce a tak?

,,Kam se teda půjdeme najíst?" zeptal se Minghao, když jsme vyšli z budovy.

,,No...je něco poblíž tvého bytu?" zeptal jsem se. Minghao souhlasně přikývl.

,,Je tam taková menší restaurace. A to jídlo bychom si mohli vzít s sebou. Co ty na to?" zeptal se. 

,,Proč ne." řekl jsem a zamířil na zastávku autobusu. Snažil jsem se najít autobus, který jede k Minghaovi, ale nepodařilo se mi to.

,,Za tři minuty nám to jede." zamumlal. S otázkou v očích jsem se na něj podíval. Kde to našel? Minghao si mě ale přitáhl k sobě, protože jsem tam překážel nějakému muži, který si chtěl také zjistit svůj autobus.

,,A co Joshua?" zeptal se mě. 

,,Toho mi ani nepřipomínej. Já myslel, že z něj zešílím. Představ si, že se začal s jedním z těch dvou zase bavit. A ani na jednoho se podle všeho nezlobí. Vůbec mu nerozumím. Prý nad tím vším bude tenhle víkend přemýšlet, ale co tím získá? Předtím si taky říkal, že je nechce už nikdy vidět a jak to dopadlo? Snažím se ho aspoň trošku chránit a promlouvat mu do duše, ale podle všeho mi to je úplně k ničemu. On pak najednou udělá přesně to, co nemá." Během mého vyprávění jsme nastoupili do autobusu.

,,Musíš to brát tak, že to je jeho život. Můžeš mu poradit, ale stejně si to udělá podle sebe." řekl Minghao a pomalu se natáhl k mému uchu.

,,Mohl bych si před tím jídlem dát dezert?" zašeptal mi do ucha. Překvapeně jsem se na něj podíval.

,,Ale to se dává až po hlavním jídle." zamumlal jsem. Minghao si natočil mou hlavu tak, aby mi mohl zase šeptat do ucha.

,,Když já mám na tebe takovou chuť. Myslím na to celou dobu, co jsme byli v galérii." zašeptal. Olíznul jsem si nad jeho slovy rty. Otočil jsem se a přemístil se rty k jeho uchu.

,,Takže já jsem pro tebe dezert? Ne hlavní chod?" zeptal jsem se.

,,Ty jsi pro mě obojí." zašeptal. Se skousnutým rtem jsem si normálně sedl.

,,Co kdybychom si to jídlo pak...objednali a nechali dovézt do bytu?" zeptal se s lehkým úsměvem. 

,,Tak jo." zamumlal jsem.