Trest

8. kapitola

Vydechl jsem vzduch z plic, když jsem uviděl Jeonghana, jak na mě čeká u dveří univerzity.

,,Ahoj, můžu jít s tebou do učebny?" zeptal se mě a rozešel se se mnou do budovy. Souhlasně jsem přikývl.

,,A...mohli bychom si sednout zase vedle sebe? Klidně řekni, jestli ti mám dát pokoj. Já jen...před tím incidentem jsme si fakt rozuměli, tak...o tebe nechci přijít. I když bych si za to samozřejmě mohl sám." zeptal se Jeonghan. Celou dobu jsem si hrál s prstýnkem na ruce. Mám mu říct, aby odešel? To co udělal, bylo fakt hrozné, ale...vypadá, že toho vážně lituje.

,,Kam by sis chtěl sednout?" zeptal jsem se ho. Můžu si k němu zkusit sednout a kdyby mi to vadilo, tak mu řeknu, že chci být sám.

,,To záleží na tobě." odpověděl s lehkým úsměvem. Připadalo mi ale, že i jeho něco trápí. Teda...předtím ho taky trápilo to, co mi udělali, ale dneska...vypadal jinak. Dokonce mi přišlo, že má rudé oči od pláče.

,,Mohl bych tě po přednáškách pozvat do kavárny? Rád...bych ti všechno vysvětlil." zeptal se, když jsme si sedli na místa, na kterých jsme seděli první den.

,,Co je na tom k vysvětlení? Já...moc se o tom už nechci bavit." zamumlal jsem. Jeonghan si odkašlal a přisedl si ke mně blíž, aby nemusel mluvit nahlas.

,,Chci ti vysvětlit, proč k tomu došlo. Normálně...tohle bylo poprvé, kdy jsem něco takového udělal." zamumlal. S povzdechem jsem si prohrábl vlasy. Nechtěl jsem se v tom patlat, ale...třeba bych se cítil líp, kdybych věděl, o co šlo. A taky bych měl aspoň odpovědi na všechny moje otázky.

,,Budu se tě moct pak na cokoli zeptat?" Jeonghan mi to souhlasně odkýval. 

,,Tak dobře. Ale pak už se o tom nebudeme zmiňovat. Chci na to zapomenout. A vyřiď to, prosím, i Seungcheolovi." zamumlal jsem. Jeonghan překvapeně zamrkal.

,,On...tě nějak kontaktoval?" zeptal se mě. Mávl jsem nad tím rukou a otočil se k profesorovi, který právě vešel do místnosti.

S Jeonghanem jsme si sedli k jednomu stolku a odložili si naše tašky s učením. Číšnice nám donesla lístky a zase odešla. Jeden jsem si vzal k sobě a začal si ho prohlížet. Spokojeně jsem se usmál, když jsem našel svou oblíbenou kávu.

,,Sluší ti to, když se usmíváš." zamumlal Jeonghan. Stydlivě jsem poděkoval a víc se schoval za lístek. Přeci jen ten fakt, že Jeonghan byl tou nejkrásnější osobou, kterou jsem kdy viděl, se nezměnil. Takže když mi najednou řekl, že mi to sluší, tak mě to nenechalo klidným. Stále jsem ale nezapomínal na to, co se stalo.

Číšnice k nám po pár minutách přišla, zapsala si naše objednávky a odnesla lístky. Nejistě jsem se na Jeonghana podíval.

,,Mám...začít už teď nebo počkáme, až dostaneme naše kávy?" zeptal se, když mu došel význam mého pohledu. Pokrčil jsem rameny a rozhlédl se po kavárně. Bylo tu docela dost lidí, takže se nedalo odhadnout, kdy nám je připraví.

,,Tak...já teda začnu." řekl Jeonghan a přisunul se ke mně blíž. Udělal jsem to samé, aby jsme mohli mluvit potichu. Rozhodně jsem nestál o to, aby někdo náš rozhovor slyšel.

,,Úplně nevím, kde mám začít. Já...za normálních okolností bych rozhodně netahal cizího kluka do postele. Nejsem ten typ a ani jsem o to nestál. Jenže...se Seungcheolem jsme spolu už docela dlouho a nechtěl jsem se našeho vztahu jen tak vzdát. Což se stejně nakonec stalo, ale to už je jedno." zamumlal. Celou dobu si u toho hrál s náramkem, který si předtím sundal ze zápěstí.

,,Asi tomu úplně nerozumím." řekl jsem. Jeonghan chápavě přikývl. Nemohl ale pokračovat, protože přišla číšnice s našimi objednávkami. Jeonghan pokračoval až ve chvíli, kdy odešla zpátky za svůj pult.