Obyčejný zrzek

4. Náhoda? Nemyslím si

Běžím chodbami hradu, protože nestíhám na hodinu profesorky Umbridgeové. Prodírám se skrz dav lidí, někdy zaslechnu i nehezké nadávky na mojí osobu, ale já to ignoruji. Ne že bych se na její hodinu nějak extrémně těšila, ale nechci zůstávat po škole, protože už mám plány.

Když se konečně objevím u dveří, kde probíhá již 20 minut moje hodina, bezmyšlenkově do ni vtrhnu tím stylem, že dveře bouchnou o stěnu a rána se ozve celou třídou. To zapříčiní, že se všechny páry očí otočí na mě. Mezi nimi jsou i ty oříškové. Co tady dělá sakra.

„Slečno Williamsová, můžete mi prosím vysvětlit, proč nechodíte včas na mé hodiny?"
Ozve se ta ropucha celá v růžovým a tak ironicky se na mě usměje.

„Moc se omlouvám, ráno mě nevzbudil budík a-,"
„Výmluvy, jenom samé výmluvy Williamsová," utne mě a ještě víc se usměje.
„Vím moc dobře, že chodíte za školu."
To snad nemyslí vážně.
„Já nechodím za školu paní profesorko, říkám pravdu-," zase mě utne v půlce věty.
„Studenty jako vy tady nestrpím."
„Ale-"
„TICHO! Jste po škole Williamsová, po vyučování přijďte do mého kabinetu," ukončí naší debatu a otočí se k tabule, kam začne něco psát. Skvělý!

Naštvaně si sednu vedle Draca do lavice a neunikne mi několik nadávek na tu oplzlou ropuchu. Co si to vůbec dovoluje.
„Říkal jsem ti, ať se od ni držíš dál a ty máš namířeno rovnou k ní do kabinetu," zašeptá mi ironicky Draco a já ho kopnu do holeně. Bolestně zasyčí a vražedně se na mě podívá. Sladce se na něj usměju a otevřu si sešit, na kterém přistane z papíry složená holubička.
Nechápavě se podívám po třídě, kdo by to tak mohl být a všimnu si zrzka, jak na mě upřeně kouká.

Opatrně holubičku rozbalím a naskytne se mi pohled na pár slov, co tam jsou napsaná.

Tak hádám, že dneska ta procházka neplatí :(

Ano, čtete správně. Včera večer, kdy jsem potřebovala od Draca pomoc přišel s dobrým nápadem, jak se s Fredem sblížit. Divím se, že zrovna jeho něco napadlo. Sice je procházka klišé, ale vždycky zabírá.

Neboj, platí ;)

Pošlu mu nazpátek holubičku se vzkazem a on se po přečtení zprávy na mě usměje a mrkne. Je to na dobré cestě.

•••

Zaklepu na dveře kabinetu Umbridgeové a po její vyzvání vstoupím dovnitř. Hned strnu na místě a rozhlédnu se po místnosti. Stěny jsou celé růžově a kamkoliv se podíváte uvidíte v rámečku fotky koček. Ta ženská je šílená.

„Williamsová, posaďte se prosím," ukáže na židli naproti jejímu stolu a já se posadím. Opřu se líně o opěrku a založím si ruce na prsou. Ropucha se na mě podívá pohledem, jako kdyby mě chtěla zabít. Nejděsivější na tom je, že má stále na tváři úsměv.

„Za vaše lži dnes ráno mi  tady na pergamen něco napíšete," posune po stole ke mně pergamen a podá mi její brko na psaní.
„Oh, mám svoje," otevřu tašku ale ona mě zarazí.
„Nene, použijte tohle moje speciálně upravený, nepotřebuje ani inkoust," usměje se na mě zase tak děsivě a já si to její brko nedůvěřivě převezmu.
„A, co mám tedy napsat?"

Růžovka se zvedne z křesla a přestoupí k oknu za mými zády.
„ Nebudu lhát profesorce Umbridgeové."
„A kolikrát to mám napsat?"
„Dokud si to nezapamatujete."