Obyčejný zrzek

12. Přípravy

„Víš jistě, že je to od tvého otce?"
„A od koho jiného?" Vytrhnu vzkaz Dracovi a schovám si ho do hábitu. „Nevím co mám dělat, nevím kolik mám času a za pár dní je ples, co když do té doby budu už pryč já-"
„Hej, notak," přejde ke mně a obejme mě. „Tvůj táta je kretén, ale ples by ti přeci nepřekazil, ne?"
„Heh, tak to ho pořádně neznáš," odtáhnu se od něj a poraženecky si povzdechnu. Jestli to je vážně vzkaz od táty a vážně mě sleduje, tak musí vědět, v jaké situaci se momentálně nacházím. Že bude ples a že mám kluka Freda. Fred.
„Musím to říct Fredovi."
„Cože?"
„Zaslouží si to vědět. Přeci jen, máme se rádi a nechci aby potom vyváděl, až z nenadání zmizím," vysvětlím mu to a Draco si prohrábne vlasy. Projde kolem mě a posadí se na svojí postel.
„Hele, dělej jak chceš, ale měla by sis pospíšit," rozvalí se na posteli a to je znamení pro mě, že je hovor u konce a měla bych odejít. A taky tak učiním. Nejdu ale do svého pokoje. Jdu najít Freda a doufám, že bude na pokoji, protože nemám náladu ho nahánět po celé škole. Fred mi prozradil jejich heslo na kolej, takže to té tlusté dámě na obraze řeknu a ona mě, i když podle jejího výrazu nerada, pustí dovnitř. Přeběhnu přes společenskou místnost a vyběhnu schody k pánským ložnicím. Fredův pokoj by měly být prý třetí dveře z leva. Teda myslím. Nervózně na ně zaklepu a čekám, jestli mi někdo otevře a světě div se, nikdo mi neotevřel.
„Sakra," zakleju a opřu se o dveře, které se z nenadání otevřou a já spadnu zády do pokoje.
„Y/N? Co to vyvádíš," ozve se nade mnou hlas člověka, kterého hledám a to mě donutí otevřít oči, které jsem leknutím zavřela. Naskytne se mi pohled na Freda s mokrými vlasy a s ručníkem kolem pasu. Pěkný výhled. Zatřepu hlavou a vyhoupnu se na nohy.
„Frede musíme si promluvit," vejdu bez pozvání dál do pokoje a sednu si na nějakou postel. Fred zavře dveře a zamračeně ke mně přejde.
„Byli jsme spolu před asi hodinou, proč jsi mi to neřekla venku?" Zašklebí se a posadí se na postel vedle mě. Pořád jenom v ručníku. Jestli se okamžitě neoblékne, tak nebudu schopná mu nic říct, protože mě neskutečně moc rozptyluje.
„Ehm já..." zadrhnu se a promnu si ruce. Takhle nervózní jsem nikdy nebyla. Co to se mnou sakra je. Zrzek podzvedne obočí a čeká, co ze mě vypadne. Okej, jdu na to.
„Nešel by jsi se mnou na ples?"
Sakra co? Co to melu, ne tohle jsem nechtěla. Samozřejmě, že se mnou nepůjde, určitě pozval už někoho jiného-
„Moc rád, Y/N. Ale na to bych se měl spíše ptát já ne?" Zasměje se a já na něj zaraženě koukám. On fakt souhlasil? Jako dalo se to čekat, když spolu tak více méně randíme, ale nechodíme spolu, tak proč by se mnou chodil.
„P-promiň, to jsem nechtěla," vykoktám ze sebe a vložím obličej do dlaní. Bože to je tak trapný.

Na mém stehně náhle ucítím něčí dlaň a to mě přiměje se na zrzka opět podívat.
„Y/N, půjdeš se mnou na ples?"
Oh bože.
„Samozřejmě, že ano," lehce se usměju, ale Fredovi se na tváři rozlije ten největší úsměv, co jsem kdy viděla. Rychle se ke mně nahne a spojí naše rty v nádherný polibek, který mu hned opětuju. Miluju ty jeho rty.
Jednu ruku má stále na mém stehně a druhou mě lehce zatlačí do hrudi a tím mě položí na postel. Fred se nade mě vyhoupne stále s ručníkem kolem pasu a pokračuje v prozkoumávání mích rtů. Já moje ruce položím na jeho obnaženou hruď a užívám si to teplo, který z něj sála.

Možná bychom pokračovali dál, ale vyděsí mě tlak na mém podbříšku. Když si uvědomím, že je to Fredova erekce, rychle polibek přeruším a lehce se odtáhnu. Nechci s ním spát. Ne teď.
„Promiň, já nemůžu-"
„Klid," vlepí mi rychlou pusu. „Máme čas," usměje se na mě a sleze ze mě. To je právě to. My čas nemáme.

***
„Zkus to dát rovně," ozve se za mnou nějaká holka z Havraspáru a já mám co dělat, abych po ni něco nehodila.
„Se snažím ne," odvětím nepříjemně a hůlkou upevňuju vánoční výzdobu ve Velkém sále.
Pan profesor Brumbál povolal pár studentů, aby připravily sál na ples, který už je zítra. Ano, zítra.
Od toho incidentu s Fredem uběhly dva dny a já ho za tu dobu neviděla. Nemohla jsem ho nikde sehnat. Ani jeho dvojče. Zajímalo by mě, co sakra kde dělají.

„Hotovo," zatleskám si spokojeně a prohlížím si naše hotové dílo. Je to nádherný. Až zítra profesoři začarují strop a udělají, jako že sněží, bude to kouzelný. Doslova.

Na pokoj přijdu kolem večera a unaveně padnu na postel, která se pode mnou trochu zhoupne. Jsem unavená neskutečně, byl to dlouhý den. Přípravy na ples se trochu protáhly, protože jsme se nemohli schodnout na tom, kam postavíme stůl s občerstvením. Teda, já se nehádala, mně to bylo v celku jedno, ale ostatní to brali až moc vážně.

Už jsem pomalu usínala, ale najednou něco dopadne na mojí postel a já se vylekaně posadím. Očima spočinu na Emily. Náš rodinný domácí skřítek.
„Emily, co tady proboha děláš?"
„Mám pro vás balíček, slečno," podá mi hustou tašku a lusknutím prstu opět zmizí. Nikdy nebyla moc výřečná.
Tašku zvědavě otevřu a překvapeně zalapám po dechu. Chytnu obsah vevnitř a pomalu ho vytáhnu ven. Očima spočinu na nádherných zelených šatech.
„Páni," hlesnu a s úsměvem si stoupnu před zrcadlo v pokoji a šaty si přidržím u těla. Budu v nich vypadat nádherně. Ale kdo mi je poslal.
Vrátím se zpátky k tašce a vytáhnu z ní dopis, kterého jsem si zprvu nevšimla.

Užij si ples, dcero. Je to možná tvá poslední chvíle v Bradavicích
PS: ty šaty vybírala matka