Obyčejný zrzek

7. Prasinky

Sakra. Přehrabuju se v mém oblečení už asi 10 minut a pořád nevím, co si mám vzít na sebe. Za 20 minut mám s klukama sraz na nádvoří, odkud půjdeme společně do Prasinek.
Déšť vystřídal první sníh a prudce se ochladilo. Za dva týdny jsou Vánoce, takže to dává smysl, ale stejně. Nemám do tohohle počasí oblečení.
Nakonec jsem vyhrabala černý uplý džíny a tmavě zelený svetr. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a zhodnotila fit. Celkem good. Vzala jsem si na sebe ještě černý kabát a kolem krku jsem si omotala zmijozelskou šálu.

„KDE jsi tak dlouho?!" Zakřičí na mě kluci, když udýchaně doběhnu na nádvoří s 5 minutovým zpožděním.

„Je to jenom 5 minut! Uklidni se! Zkus si být holka!" Začnu na Goyla řvát různý věci a on vystrašeně couvne. Jo má ze mě respekt.

„Bože, jdeme!" Protočí nad námi očima Draco a rozejde se směrem do Prasinek, kam má namířeno více studentů.

Po nějaké době jsme došli do Prasinek a na můj vkus tady bylo až moc lidí. Procházeli jsme uličkou mezi obchodama a já se vždycky ráda koukám do vitrín. Když procházíme kolem obchodu U Taškáře, kde prodávají různý žertovný kouzelnický předměty, všimnu si dvou zrzavých hlav, jak stojí u jedné poličky a ohromeně na to koukají.

„Kluci, sejdeme se U Tří košťat, někam si skočím," zakřičím na kluky, kteří jdou přede mnou a tázavě se na mě otočí. Malfoy se podívá do obchodu, kam ukazuju a když si všimne toho, čeho já, okamžitě pochopí.

„Samozřejmě," mrkne na mě a otočí se zpátky. Slyšela jsem jak se ho Goyl na něco nechápavě ptá, ale Draco na něj něco zavrčel a Goyl o tři kroky ustoupil. Musela jsem se tomu zasmát. To je strašný posera fakt.

Vstoupím do obchodu a zvonek nade dveřmi oznámí můj příchod. Okamžitě ke mně přiběhne asi o 2 roky starší holka a ptá se, jestli nepotřebuji s něčím pomoct. Ovšem že ji odmítnu a vydám se hledat zrzavý hlavy, protože se přemístily na nějaký jiný místo za tu dobu.

Zahnu za roh a všimnu si opět dvojčat, jak si něco prohlíží. Zezadu se k nim pomalu blížím, aby si mě nevšimli. Když jsem dobrý kousek od nich, tak na ně skočim a oba dva nastejno vykřiknou a George něco opustí na zem.

„Panebože Y/N!" Probere se jako první George a sehne se pro tu věc, kterou opustil na zem.

„Co to je?" Zeptám se zvědavě a na Georgově tváří se vytvoří rošťácký úsměv.
„Tohle je Měsíční prášek, když si to dáš do pití a vypiješ to, tak ti na nějaký čas zmizí kosti a je z tebe žele."

„Proč by si tohle někdo sakra kupoval?" Zasměju se a podívám se na Freda, který propaluje svoje boty. Frede no tak.

„Jak se vede tobě?" Zeptám se ho z mé dobré vůle a on se na mě chvilku podívá.
„Jo dobrý," zamručí a zastrčí si ruce do kapes u kalhot. Lehce se na něj usměju a on mi to oplatí, což se celkem divím. Dobrý tři minuty si koukáme navzájem do očí a ani jeden z nás nehodlá uhnout pohledem. Má nádherný oči. Ne sakra! Dost!

„Kam máte namířeno?" Přeruším oční kontakt s Fredem a otočím se na George, který nás s úsměvem a se založenýma rukama pozoruje. Když si uvědomí že na něj mluvím, usměje se ještě víc.

„Chtěli jsme jít ven prodávat pár našich domácích cukrovinek... dávicí dortíčky a tak podobně. Nechceš jeden? Mám je tady s sebou-,"
„Ne to je dobrý!" Přeruším ho okamžitě jakmile začne pro něco šmátrat do brašny.

„Joo nedivím se ti. Fred si dneska jeden ráno omylem vzal, věř mi ty boláky jsou hrozný, že Fredie?"
Fred George spraží pohledem a já si ho celého prohlédnu.
„Žádné boláky nevidím," zamračím se a Fred se mi opět podívá do očí. Tentokrát už zase sebevědomě jako kdysi předtím.

„Jsou na místě, který zrovna veřejně neukazuju," mrkne na mě a já cítím, jak se mi žene červeň do tváří. Doprdele ne.
Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět. Zaskočil mě, nebudu lhát. Aniž bych si to uvědomila tak jsem očima sjela na to místo.
Najednou se tam však objevila něčí ruka a můj výhled zakryl. Zvedla jsem tedy opět oči nahoru a setkala jsem se s pohledem Freda, který se na mě pobaveně usmívá. To byla jeho ruka.

„Eh já jsem ne-" snažila jsem se to nějak zamluvit, ale oba dva se začali hlasitě smát a přerušily mě. Nechápavě jsem si oba dva přejela pohledem, než mi to docvaklo.

„Vy jste si ze mě dělali srandu, že jo?" Založím si ruce na hrudi a zamračím se na ně. Oba dva se rozesmějí ještě víc a plácnou si. Neskutečný.
„Vy jste neskuteční blbci," protočím očima a vydám se pryč. Nechám chechtající se dvojčata za mnou a opustím obchod. Jakmile se nadechnu studeného vzduchu, dojde mi, že to bylo vlastně vcelku i vtipné. Usměju se a ještě jednou se otočím k obchodu. Přes vitrínu opět zahlédnu dvojčata, jak něco platí u kasy. Respektive George, Fred mi upřeně kouká do očí. Usměju se na něj ještě víc a vydám  se ke Třím košťatům.

•••

„Objednali jsme ti Máslový ležák," usměje se na mě Goyl jakmile dojdu k jejich stolu, který je nejdále od ostatních. Sedáme si k němu vždycky, je schovaný v rohu a máme odtud výhled na celý podnik.

„Děkuju kluci," usednu na židli vedle Draca a napiju se svého ležáku. Miluju to.
„O čem jste se bavili?"

„Zrovna jsme probírali moje a Dracovo povýšení," prohlásí hrdě Goyl a mrkne na mě.

„Povýšení?" Zeptám se nechápavě a podívám se na Draca, který nepřítomně kouká do zdi naproti.
„Něco, co jsi mi neřekl?"

„O nic nejde-"

„No to si piš, že jde o hodně!" Přeruší Draca Goyl a Draco na něj hodí vraždící pohled. Goyl si toho však nevšimne a dál mi to nadšeně vysvětlí.

„Jsme oficiálně pověření Dolores Ubridgeovou jako její pátrací skupina po Brumbálově armádě," dořekne a vytáhne z kapsy odznak, který mi ukáže.

„Brumbálova cože?" Stále nechápu, spíš to nechci chápat.

„Harry Potter seskupil skupinu studentů, kterou pojmenoval jako Brumbálova armáda a  někde na hradě se učí kouzla, který by jsme se normálně měli učit v Obraně proti černé magii," ozve se tentokrát Draco a bez emoce se mi podívá do očí. Já se na něj však podívám s jednou emocí. A to je zklamání. Je to můj nejlepší kámoš od narození, jak mi tohle mohl zatajit.

„A kdy jsi mi tohle chtěl říct?"

„Nikdy," utne naší konverzaci a dopije svůj ležák.
Nevěřícně se na něj podívám a naštvaně se zvednu ze židle.
„Fajn," přejedu všechny pohledem a vydám se z hostince pryč. Rozrazím dveře a vyjdu do chladných ulic Prasinek. Když jsem zahla za roh, abych se dostala na cestu, která vede do Bradavic, narazila jsem do něčí hrudi. Chtěla jsem začít nadávat ať dává pozor na cestu, ale zarazil mě jeho hlas.

„Koukám že máš v zálibě do mě narážet, Williamsová."