Obyčejný zrzek

13. Vánoční ples

Je sobota ráno a všichni ještě pospávají ve svých ložnicích, tudíž není divu že na snídani je jenom pár lidí. U zmijozelského stolu sedím skoro sama a vidličkou se šťourám v míchaných vajíčkách. Celou noc jsem nemohla spát, pořád mi v hlavě zněl otcův dopis. Představa, že dneska večer, nebo zítra opustím tohle místo a všechny navždy mě děsí a mrzí zároveň. Navíc jsem to nedokázala říct Fredovi a dnešek mu kazit nechci, takže ten z mého odchodu bude určitě zdrcen a zmatený.

„Dobré ráno," žuchne vedle mě na lavici Draco a vedle něj se posadí Pancy.
„Dobré," zamumlám a odsunu od sebe talíř s nedojedenou snídaní.
„Všechno v pohodě," zamračí se na mě podezíravě blonďák a Pancy se na mě mile usmívá.
„Všechno je nádherný," zvednu se od stolu nechám tam ty dva samotný. Vydám se na můj pokoj, kde si zkusím srovnat myšlenky a něco vymyslet. Dneska mi asi ale někdo nepřeje a já musím potkávat lidi, kteří si chtějí povídat.
„Prosím, Harry, nic neříkej," utnu brejlatého kluka dřív, než stačí něco vypustit z pusy.
„Dneska nemám náladu," vysvětlím situaci, když na mě nechápavě hledí a projdu kolem něj.
„Zdál se mi sen a ty jsi tam účinkovala," ozve se mi za zády a já se zasměju.
„Lichotí mi, že se ti o mě zdají sny, Harry, ale já jsem zadaná, promiň."
„Trpěla jsi tam," dodá a to mě donutí se zastavit. Otočím se čelem k němu a zkusím v jeho výrazu najít nějaké známky po srandě, ale žádné nenajdu. Polknu knedlík v krku a skoro vyděšeně se zeptám, o čem přesně ten sen byl.

***
Prudce zavřu dveře od mého pokoje a svezu se podél nich na zem, kde propadnu panickému záchvatu. Tohle mi přece nemůžou udělat. Otec by mi to neudělal.
Pořád mi v hlavě zní Harryho slova, které mi před chvilkou řekl na chodbě.

„Byl tam velký stůl a v čele seděl Voldemort."

Chytnu se za vlasy a sklopím hlavu. Snažím se ovládat svůj dech, ale nejde to.

„Ty jsi nad tím stolem levitovala a řvala bolestí. Někdo na tebe používal kletbu Crussiatus."

První vzlyk se vydere s mých úst a další ho následují. Tohle přeci nemůže být pravda. Tohle mě přeci nemůže čekat. Znova to podstupovat nechci. Prosím znova už ne.

„Nevíš proč to dělali?"

„To nevím. Ale vypadalo to jako kdyby tě testovali, nechtěli ti doopravdy ublížit. Po chvilkách vždycky přestali a čekali, jak se zachováš. Vždycky jsi je poslala někam a oni začali znova. Potom jsem se probudil, protože jsi ze sebe vydala nelidský křik. Y/N, nevím jestli tohle něco znamená, ale-"

„Nic to určitě neznamená, neboj."

Zaklepání na dveře je jediný zvuk, který mě dokáže dostat z mých myšlenek, ale jsem v takovém rozpoložení, že nemám sílu odpovědět.
„Y/N, jsi tam?"
Fred
Tak strašně ráda bych mu chtěla odpovědět, ale nejde to. Jakoby se mi vytratil hlas a navíc nechci, aby mě takhle viděl.
Zaklepání se ozve znova a tentokrát víc nahlas a víc náročněji.
„Y/N vím, že tam jsi. Lidi tě viděli jak jsi tam zaběhla. Prosím, můžeš otevřít?"
Nemůžu.
Strašně chci, ale nemůžu. Moje tělo mi to nedovolí.
„Fajn," uslyším naposled Freda za dveřmi a já si oddychnu, že se možná rozhodl odejít. Ale on se místo toho z čista jasna ocitne přede mnou a vystrašeně se na mě podívá. Já se určitě netvářím stejně. Jak se sem sakra dostal?
„Y/N, panebože, co se stalo?!" Klekne si ke mně a vezme mě do náruče a přenese mě do postele, kde se schoulím do klubíčka a odmítám se na něj podívat.
„Mluv se mnou, prosím," pohladí mě po vlasech a lehne si vedle mě. Jeho přítomnost mě trochu uklidní a moje vzlyky ustanou.
„Kde jsi byl celý dva dny?" zachraptím a Fred se zasměje. Natáhne se vedle mě a obejme mě kolem pasu. „Neříkej mi, že jsi brečela kvůli tomu," pronese žertovně a mně to vykouzlí malinký úsměv na tváři, „Leda ve snu."
„A řekneš mi pravý důvod? Víš, že mi můžeš říct cokoliv."
Tak strašně ráda bych ti to řekla Frede. Ani netušíš jak moc. Ale nejde to.
„Rodinné problémy," zamumlám takovou pololež a Fred mi to jak se zdá uvěří. Přitáhne si mě do silnějšího obětí a dá mi jemnou pusu na líčko, což mi vykouzlí už velký úsměv a já se přetočím čelem k Fredovi a zachumlám se do jeho pevné hrudi.