Obyčejný zrzek

3. Famfrpál

O týden později

„Milý žáci, dovolte, abych vám představil Dolores Umbridgeovou, která přijela z ministerstva kouzel a bude zde učit obranu proti černé magii."

Nacházíme se momentálně všichni ve Velké síni a posloucháme výklad profesora Brumbála, který nám představuje novou profesorku. Už od pohledu mě strašně vytáčí. Která normální ženská by si na sebe oblékla růžovou? Ještě ke všemu všechno růžový.
Možná to bude tím, že já chodím jenom v černé. Nemám ráda jiné barvy, i když tmavě zelenou taky jaksi snesu.

„Draco? Draco co se děje," zeptám se svého kámoše vedle mě, když uvidím, jak křečovitě svírá vidličku v ruce. Položím mu ruku na rameno a jeho stisk trochu povolí.
„Drž se od ní dál," řekne zrakem stále upnutým na profesorce Umbridgeové.

„Věř mi, prosím," podívá se mi tentokrát do očí. Vidím v nich něhu. Draco byl vždycky okolo mě hrozně ochranářský. Vyrůstali jsme spolu od malička a lezli si na nervy. Ale od té doby, kdy se dozvěděl, co mi dělal v dětství můj otec nedovolí nikomu, aby na mě sáhl.

„Nějaký pokrok v naší hře?" Změním téma, když se všichni přítomní pustí do oběda.
„Po famrpálu jdu s Pansy na vycházku," řekne nezaujatě a zakousne se do zeleného jablka.
„Uuuu, romantické."
„Sklapni," zavrčí a odhodí ohryzek od jablka. „Co vlastně ty a zrzek."

„Ah, bude to těžší než jsem čekala. Náhodou jsme na sebe narazili před týdnem v knihovně. Půjčil mi knížku, kterou četl. Když jsem byla dneska na cestě, abych mu ji vrátila, viděla jsem ho na chodbě jak se vykusuje s Angelou. Kdybych je nevyrušila, tak si to snad rozdají na místě. Je furt s ní. Nevím, kdy ho odchytit samotného," zaúpím utrápeně.

„Zkus jít dneska po zápase famfrpálu do šatny, tam Angela nebude," navrhne a já se na něj zamračím. To snad nemyslí vážně.

„Nemůžu jít přeci do šatny kluků, panebože Draco," ohrnu nos nad tím nápadem, ale potom si něco uvědomím. Je to sakra skvělý nápad. Jestli nás tam někdo uvidí spolu, budou po škole kolovat fámy, že spolu chodíme a Angela se s ním rozejde. Potom s ním budu pořád já a mám to vyhraný.

„Draco! Jsi génius!," nadšeně ho líbnu na tvář a on si to začne rychle otírat.
„Egn, Y/N! Fuj."

•••

„Vítejte na prvním famrpálovém zápase v tomto školním roce. Dneska se proti sobě utká Nebelvír se Zmijozelem. Camrál byl vypuštěn a souboj může začít!" Zařve Lee do mikrofonu a hráči se dají do pohybu.

Já sedím na tribuně, úplně nahoře, odkud mám skvělý výhled na všechny hráče. Draco je na pozici chytače, takže ho moc nevidím, protože někde lítá za Zlatonkou. Mé oči ale stejně hledají někoho jiného. A po chvilce ho najdou.

Fred je na pozici odrážeče. Má za úkol odrážet Potlouk na svoje protihráče a snažit se je schodit z košťat. Celkem nebezpečný. Potlouk je celý ze železa. Hodně hráčů si kvůli nim zlámali kosti. Fredovi to jde ale celkem dobře, to musím uznat. Zbystřím až tehdy, kdy si všimnu Potlouka který se žene k Fredovi zezadu, takže ho nemůže vidět. Když už je tak 2 metry od něj, Fred udělá otočku o 360 stupňů, odrazí Potlouka koštětem a srazí jednoho Zmijozelského hráče.

Celá tribuna, no spíše Nebelvírská část, začne jásat a řvát jeho jméno. Všimnu si i Angeli, která na něj tak zaláskovaně kouká a řve z celých plic, jak ho miluje. Asi budu zvracet.
Chudinka, neví co jí čeká.

•••

Famfrpál vyhrál Nebelvír, kdy Harry Potter chytil Zlatonku. Nad Nebelvírem Zmijozel vyhrál jenom jednou, Draca to strašně žere. Naštěstí to já nějak moc neřeším.

Většina lidí už z tribun odešla, včetně učitelů a hráči se vydali do šaten. Já se tam vydám taky. Stojím za horem a čekám až vyjdou. Po nějaké době, kdy začnou odcházet, napočítám jich jenom 6. Jeden chybí. Fred.
Rychlostí blesku vlezu do šatny a zavřu za sebou nenápadně dveře. Než se stačím otočit, vyruší mě hlas.

„Co tady děláš?" Ozve se za mnou a já se pomalinku otočím. Spočinu tváří v tvář Fredovi, který má jenom kolem pasu omotaný ručník a je celý mokrý. Asi byl ve sprše. No, spíš určitě.

„Ehm, já jsem ti přišla vrátit tohle," otevřu brašnu a vytáhnu knížku. Fred se na mě pobaveně podívá a založí si ruce na prsou. Tím zdůrazní svoje svalnatý paže a mě to nedá si ho neprohlídnout. Výrazné lícní kosti, svalnatě paže, dlouhý prsty, velký dlaně, krásný vypracovaný břicho, který se stahuje do véčka a mizí pod lemem ručníku. Wow.

„Děkuju, ale víš že ta knížka je z knihovny," zasměje se a přijde ke mně blíž. Doprdele no jo. Jak jsem na to mohla zapomenout?
„No jo vlastně, promiň, nějak jsem nemyslela-"
„Všiml jsme si, byla jsi zaneprázdněná pozorováním mého těla," utnul mě v půlce věty a uchechtl se. Vykuleně jsem se na něj podívala a cítila jsem horkost na mých tvářích. Proč se červenám, sakra seber se.

Ahh jak se mám asi sebrat když stojí metr ode mě do půlky těla nahý a dívá se na mě tak hladově. Nebo mi to alespoň tak přijde. To je divný, vždyť má Angelu.

„Asi bych už měla jít, musím ještě udělat úkol do lektvarů takže, měj se," vydrmolím něco ze sebe a rychle odtamtud zmizím. Sprintem se dostanu až do společenské místnosti Zmijozelu a vydám se rovnou do klučičích ložnic. Bez zaklepání vtrhnu do Dracova pokoje a všechny pohledy spadnou na mě.
„Tak si přeci jen chceš se mnou užít," ozve se jako první Mattheo a přejde ke mně.

„Sklapni," odstrčím ho a vydám se k Dracovi. „Potřebuju tvoji pomoc."