Obyčejný zrzek

8. Sněhová koule

Zamrznu na místě. Moje krev přestane proudit v mým těle. Všechny okolní zvuky ztichnou. 

Ne dělám si srandu. Moc to dramatizuju, ale musím uznat, že je to fakt náhoda, že jsem opět narazila do Freda Weasleyho.

Zvednu svůj zrak a střetnu se s nádhernými hnědě čokoládovými oči, které na mě koukají s jiskřičkami v očích. Ty jeho hravé jiskřičky mi vždycky udělají na mé tváři úsměv. Počkat, cože?
Okamžitě se přestanu usmívat a nasadím vážný výraz.

„Ty do mě pořád narážíš!" Opravím ho a na oko se zamračím. Fred podzvedne jedno obočí a změří si mě pohledem. Pod jeho pohledem trochu znervózním, každopádně to na sobě nenechám znát.
„Kde máš George?"

„Ah jo George," potřepe hlavou, jako kdybych ho probrala z hlubokých myšlenek, „George je... vlastně nemám tušení."

„Já myslela že chodíte všude spolu," vyslovím svojí myšlenku a Fred si promne ruce, jako by byl.... Ne. On je nervózní? Fred Weasley je nervózní?

„No nic, když dovolíš, mám namířeno do Bradavic, takže můžeš mi uhnout z cesty?" Sladce se na něj usměju a chystám se ho obejít, když mě chytne za paži a stáhne blíž k sobě. Naše hrudě se při nádechu dotknou a ve mně to vyvolává divný pocit. Nemůžu ho ale popsat, jakoby mnou proudila elektřina a nemůžu racionálně myslet. Oba dva si díváme do očí a v těch jeho je tolik emocí, že je nedokážu rozeznat. Něco mě k němu strašně táhne, chci se ho dotknout, chci mu prohrábnout ty jeho zrzavý vlasy, který mu padají do čela. Na své tváři cítím jeho dech a pára, která mu vyjde z pusy vždy když vydechne, protože je venku chladno je strašně sexy.

„Co to děláš," zašeptám očima stále dívající se do těch jeho.
„Já nedělám vůbec nic," zašeptá nazpátek a trochu se pousměje.

„Hej Y/N! Chytej!" Zakřičí na mě někdo a zničí tak naší chvilku s Fredem. Možná jsem za to i ráda, bylo to divný, ale zároveň strašně.. hezký. Ah bože.
Otočím se za dotyčným co mě volal a prásk! Zasáhne mě sněhová koule přímo do obličeje.
Kolem mě se ozve hlasitý smích doprovázený Fredovým "Skvěle Georgey".
Utřu si z obličeje sníh a kdyby to šlo, tak by mi šla z uší pára a byla bych celá rudá.

„Ty hnusný zrzavý strašáku, přeskočilo ti!" Utrhnu se na něj rozčíleně a dvojčata to rozesměje ještě víc.
„Ale notak, Y/N. Vždyť je to jenom sníh," usměje se na mě nevině George a založí si ruce na hrudi.
„Fajn," sehnu se, naberu sníh do dlaní, rychle udělám kouli a hodím ji přímo Georgovi do ksichtu. George sebou polekaně trhne a začne si rychle čistit obličej od sněhu. Fred se mu neskutečně moc směje a nebyla bych to já, kdybych po něm taky jednu nehodila. Opět zasáhnu obličej a teď si dvojčata oba dva otírají sníh.

„Vždyť je to jenom sníh, co děláte," zopakuju Georgovu větu a sladce se na ně usměju. Oba dva zrzouni se na mě s šibalským úsměvem podívají a mně úsměv zamrzne na rtech. Tohle není dobré.
Dvojčata vytáhnou hůlky, párkrát s ní mávnou a za nima se vytvoří nespočet sněhových koulí, které čekají, až mě zasáhnou.

„Počkat, kluci, tohle přeci není nutný," nervózně se zasměju, ale když vidím jak se Fred ještě víc usmál, došlo mi, že jsem v háji.

„Zdrhej," George se napřáhne a první kouli pošle proti mě. Já na nic nečekám a dám na jeho slova. Rychle se otočím a po cestě peláším pryč od těch dvou psychopatů.
Jelikož mají ale delší nohy jak já, tak jsou i mnohem rychlejší a za chvilku mě doběhnou. Hází po mně jednu kouli za druhou a já jsem za chvilku celá od sněhu.

Po chvilce doběhnu na kraj lesa, za kterým se už nachází Bradavice. Když do něj chci vběhnout, někdo se z nenadání objeví přede mnou a já OPĚT do něj narazím a svalím se na zem do haldy sněhu, která tam na mě jak naschvál čekala.
„Okej, dost prosím," pronesu znaveně a podívám se do oříškových očí, které mě seshora sledují s jiskřičkami.
„Jak ses sem vůbec tak rychle dostal?"

„Přemisťovací kouzlo," pokrčí rameny a nabídne mi ruku, aby mi pomohl se zvednout. Ruku příjmu, ale místo toho, abych se zvedla za ruku zatáhnu a svalím Freda vedle mě do sněhu. Ten se vedle mě rozplácne jak placka a utrápeně zasténá.
„Je to 1:1," prohlásím spokojeně a on se na mě usměje tím jeho nádherným úsměvem.
„Kde je George?"

„Ale copak, stýská se ti po mně?" Ozve se za mnou a já zakloním hlavu, abych dotyčného viděla. Stojí tam George s rukama v kapsách od bundy a taky se zářivým úsměvem jako Fred. Někdy mám pořád problém je rozeznat, ale už jsem si našla pár věcí, ve kterých se liší. Například George má protáhlejší obličej než Fred, ten má roztomilý tvářičky. Taky každý jinak stojí, George je vždy shrbený a Fred stojí narovnaně. Tohle jsou ale věci, na který se musíte vážně zaměřit, aby jste je viděli.

„Nedělej si naděje, zrzoune," vypláznu na něj jazyk a zvednu se konečně z té studené země.
Fred mě následuje.
„Fredie, kde jsi se naučil přemisťovací kouzlo?" Zeptá se George svého dvojčete a stoupne si vedle něj.
„Angelina mě ho naučila," vysvětlí Fred a při zmínce jeho bývalé přítelkyně trochu posmutní. Poznám to na jeho očích, ve kterých už nejsou jiskřičky. Trochu mě to naštve, protože jde vidět, že má stále pro Angelinu nějaký city, tudíž ho nemůžu plně dostat já.

Ti dva si tam pořád o něčem povídají, když mně spadne pohled na cestu odkud jsme přišli. No spíše přiběhli. Objeví se na ní skupinka tří lidí. Nemusím dlouho přemýšlet abych věděla o koho se jedná. Zrzavá rodina je tady jenom jedna a kluk s jizvou na čele taky.

„Není to váš brácha?" Upozorním dvojčata a ti se otočí na skupinku, která už je jenom pár metrů od nás.
„Jo, bohužel," pronese s neutrálním výrazem George a Fred se uchechtne. Co bych dala za to, abych měla sourozence. Jsem jedináček a mí rodiče mi to dávali jasně najevo. Později se objevil Draco, ale ani toho už teď nemám. Lhal mi a to se nedělá.

„Nazdar lidi," pozdraví nás brácha Freda a George, když k nám konečně dorazí i s přáteli.
Dvojčata ho pozdraví a já stojím v tichosti za nima. Nejsem zvyklá se s někým seznamovat, nemám to ráda.
„Kdo to je?" Ukáže na mě kudrnatá holka s trochu zamračeným výrazem. Působí hrozně namyšleně.
„Jo, eh, tohle je Y/N," představí mě Fred a obejme mě jednou rukou kolem ramen. Překvapí mě to ale nedám na sobě nic znát.

„Ahoj, jsem Y/N Williamsová," představím se nakonec i sama, abych nevypadala jako budiž k ničemu a natáhnu k nim ruku.
„Já jsem Ron, brácha dvojčat," představí se jako první a potřese mi rukou.
„To mi došlo," usměju se na něj a obrátím se na tu holku.
„Já jsem Hermiona," potřese mi rukou a změří si mě pohledem. Holka o co ti jde.

Obrátím se na posledního člena skupinky a natáhnu k němu ruku.
„Asi víš kdo jsem," pronese se smíchem kluk a já se usměju také.
„Samozřejmě, těší mě Harry Pottere," chytne mojí ruku a to je to poslední co udělá, než se svalí na zem v bolestech.