Obyčejný zrzek

5. Rande?

„Draco!" běžím společenskou místností a mířím do ložnic kluků. Cestou na mě lidi hází hodně nepříjemný pohledy, ale nikdo si nikdy nic nedovolí říct. Mají ze mě strach a já se jim nedivím. Celá zmijozelská kolej ví, kdo je můj otec. Ví, že je Smrtijed a slouží Pánu zla. Je to trochu i výhoda mít rodiče Smrtijedy, ale někdy bych si přála, aby byli normální.

Doběhnu ke dveřím Dracova pokoje a opět do něj bez klepání vtrhnu. Opět všechny vyděsím, ale už to nijak nekomentují. Zvykli si na moje neohlášené příchody. Všechny pohledy se opět strhnou na mě a já jsem zase středem pozornosti. Už mě to přestává bavit.

Ignoruji všechny pohledy a zaměřím se jenom na ten jeden, který patří princi Zmijozelu. Rychle k němu dojdu a on se na mě celou dobu nechápavě kouká.

„Vyšlo to," zašeptám mu do ucha s úsměvem a on se uchechtne. Když jsem minule za Dracem přiběhla, že potřebuji pomoct, napadl ho geniální nápad. Řekl mi, ať jdu s Fredem ven a on za námi pošle Angelinu, že má pocit, že ji Fred podvádí s nějakou holkou.
„Říkal jsem ti to, ta holka je hrozně žárlivá a nesebevědomá," mrkne na mě a dopne si svojí černou košili. Ani jsem si nevšimla, že tady přede mnou stál s holou hrudí.

„Kam se chystáš?" Zeptám si ho podezíravě, když si ho celého prohlédnu. Má na sobě společenské kalhoty, černou košili a teď si chystá obléknout i černé sako. Vypadá úžasně, to musím uznat.

„Jako jsi ty měla dneska rande s Fredem, já mám rande s Pensy," odpoví mi lhostejně a zapne si svoje černé sako. Uhladí si ho podél hrudi a prohrábne si svoje bílé vlasy.

„Nebylo to rande," zamračím se a Malfoy se pobaví nad mým výrazem. Vždycky mi říkal, že když se mračím, tak vypadám jak napuchlá okurka. Týden jsem se s ním potom nebavila.

„Když myslíš," pokrčí rameny a vydá se ke dveřím.
„Ale co Umbridgeová? Za chvilku je zákaz vycházení," zavolám za ním a on se zastaví těsně u dveří, který následně otevře.
„Ta ropucha mi nic neudělá," a odejde z pokoje.

Stojím na stejným místě další asi minutu a zírám na dveře, kterými před chvilkou Draco odešel. Jak jako že mu nic neudělá? Vždyť mě znetvořila dlaň. Zůstane mi tam dobrá jizva.
Určitě v tom má prsty Lucius. Vždycky si na svého syna dával pozor. Ale proč tu "bezpečnost" nezařídil i mně. Více méně mě bral vždy jako jeho dceru. Věděl, jaký je můj otec.

„Jestli chceš, můžu ti pomoct přestat přemýšlet," ozve se z ničeho nic Mattheo a vyruší mě ze svých myšlenek.
„Sklapni," protočím očima a odejdu z pokoje. Vydám se tentokrát do mého pokoje, kde zůstanu až do večera.

•••

Další den začínám hodinou Kouzelné formule s profesorem Kratiknotem, který jako vždy stojí na velké hromadě knih, aby na nás viděl. V 1.ročníku mi to přišlo hrozně vtipný, teď už tak moc ne.

Po Kouzelných formulích jsem měla ještě Přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Jelikož se sama umí proměnit v kočku, je pro tenhle předmět jako profesorka úplně dělaná. Celou hodinu nám vyprávěla o zkouškách na NKÚ, které píšeme na konci roku. Času mám ještě dost, takže to zatím řešit nebudu. I když co mě hodně znepokojilo bylo, že u zkoušky bude Umbridgeová, která bude i určovat, kdo prošel a kdo ne. Jelikož jsem s ní nezačala nejlépe, bude to oříšek.

„Tak jak to šlo včera s Pancy?" Sednu si vedle blonďáka ve Velké síni a zakousnu se do zeleného jablka, který jsem si vzala s sebou. Na zelený jablka mě naučil právě Draco, že jsou prý nejlepší na celém světě. Podle mě trochu přehání, ale má pravdu, jsou dobrá.

„Eh, asi dobře? Nevím, nevyznám se v holkám a je mi to jedno," odpoví lhostejně a ukradne mi moje nakouslý jablko. Vrhnu po něm vraždící pohled a vezmu nový.
„Co ty a Fred?"

„Od té aférky s Angelinou včera, jsem ho už neviděla. Takže nic," pokrčím rameny a dál už to nijak nerozebíráme. Každý to máme rozehraný jinak a času je dost. Přijde mi divný že ale zrovna Draco z nás dvou je na tom lépe. Věděl o lásce úplný nic stejně jako já a přesto vede. Možná to bude ale i tím, že Pansy je do něj ujetá, takže to má jednoduchý. Ale Fred je zamilovaný do Angeliny, která mi to kazí. No ale dlouho už nebude, to vím jistě.

Cestou z Velké síně jsem to vzala přes nádvoří, kde postávalo pár studentů a horlivě diskutovali. Všimla jsem si menší skupinky lidí, kteří kolem něčeho stáli a smáli se. Moje zvědavost mi nedala a šla se tam podívat. Když jsem zjistila zdroj povyku, musela jsem se pousmát. Uprostřed hloučku stáli Fred a George a házeli si s.. sama nevím co to je. Nějaké malé světélko, trochu to připomíná scvrklý ohňostroj. Házeli si to různými způsoby. George to Fredovi hodil za zády, Fred to zase hodil nazpátek ze spodu nohy a tak dále. Když to George hodil do vzduchu a chystal se to odkopnout Fredovi, světélko se vcuclo do hůlky Umbridgeové, která se z nenadání tady objevila. Přeslazeně se na nás usmála a vydala se zpět dovnitř školy. Hlouček lidí se pomalu začal rozpadat a slyšela jsem spoustu nadávek na profesorku růžovku.

„To je pech co?" Ozvu se, když lidi zmizí a vydám se ke dvojčatům. Naštvaně se na mě podívají a seberou si brašny ze země, kde je měli položený.

„Nesnáším ji, kazí nám všechny zábavy!" Postěžuje si George a stále pohledem propaluje místo, kde před chvilkou stála ropucha.

„Jsme Weasleyovic Georgei, nás nedostane," povzbudí ho Fred a poplácá ho povzbudivě po rameni. George se na něj usměje a vytáhne z brašny nějaký papír, který otevře. Položí na něj hůlku a pronese nějakou větu, kterou nezachytím, protože mě upoutá Fred, který na mě upřeně kouká. Pohled mu opětuju a malinko se usměju. Fred na mě ale kouká ledovým pohledem a já můj úsměv zase stáhnu. Co se stalo?

„Ha, Frede! Neville je ve skleníku! Pojď mu tam hodit pár praskacích kuliček, miluju když lekáme Nevilla," vyruší nás George a oba se na něj podíváme. Konečně zjistím co drží v ruce. Je to Pobertův plánek. Ukazuje každého člověka na škole kde momentálně je a co dělá.

„A co mu začarovat ten jeho kaktus, aby když k němu dojde-," zbytek věty jsem neslyšela, protože zmizeli bez rozloučení. Nebudu lhát, celkem mě to zamrzelo, což je divný. Nechám to však být a vydám se do společenské místnosti.