解禁 (Unban) ✔️

2.

Janghyo POV.
Po škole jsem zase šla ven s klukama. Jak nečekané. Byli jsme na workoutu a dělali kraviny. Dneska tam nebyl jenom Kuba a Domča. Přišli tam i další moji kamarádi, a to byli Calin a Petr. Na reproduktoru jsme si pouštěli jejich hudbu, kterou jsem žrala. Je s nimi vážně zábava do té doby, než vám to někdo překazí. A ta daná osoba byla moje mamka, která mi volala. ,,Ano?" Řeknu naštvaným hlasem. ,,Janghyo?" Řekne moje mamka, ale vcelku vyděšeným a zároveň smutným hlasem. ,,Co?" ,,Musíš hned domů." Řekne přísně což mě překvapilo. Nikdy nebyla na mě přísná. ,,A chvilku to nevydrží?" Zeptám se skoro neslyšně ale mamka už vyloženě na mě zařvala. ,,HNED!" Típnula mi to a skoro se rozbrečela na místě. Kluci, pravý kamarádi, ke mě přišli a snažili mě uklidnit. Musela jsem se rozloučit a jít tedy domů.

Před domem jsem si vytáhla klíče, a chtěla je strčit do branky od našeho baráku. Ale branka byla otevřená. Tak jsem to neřešila a vešla do domu. V botníku byli něčí boty. Nikdy u nás nikdo nebyl. Přišlo mi to divné. Kdo by u nás asi tak mohl být? Po mém přemýšlení uslyším matčiny křik. ,,Jsme tady v obýváku!" Rozešla jsem se tedy do obýváku. Mezi dveřmi jsem se zastavila, když se mi naskytl pohled na neznámého muže. Byl v obleku, měl slíznuté vlasy, stříhnuté oči které měli překrásně hnědou barvu a nehezkou jizvu přes pravé oko. Můžu tak jedině odhadnout jeho věk, což je třeba přes třicet let. Jen co mě spatřil se jeho oči upnuly na ty moje.

,,Kdo je to?" Zeptala jsem se nejistě a podívala se na matku a otce, kteří seděli naproti němu na gauči. Matka poklepala na místo vedle ní. Poslechla jsem jako vycvičený pes a sedla jsem si tedy vedle ní. Oči toho muže mě pořád pozorovali. Děsilo mě to. Svoji nervozitu dám hodně najevo.
Začnu si hrát s vlasy a klepu levou nohou.

Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem co dělat, hlavně jsem toho muže neznala a nevěděla jsem, jestli mám začít mluvit prostě nic jsem nevěděla! Risknula jsem to. ,,A to tady budeme sedět v tichosti a koukat na sebe?" Řeknu a roztáhnu nechápavě ruce. Poté zase začnu. ,,A kde je vlastně Yuri? Proč jsi na mě řvala do telefonu? Víš, že jsem měla strach, co se děje?" Začala jsem to matce vyčítat ale jak tak vidím, to ji nezajímalo. Pořád všichni seděli v tichosti a koukali do země. Ale pořád ten muž koukal na mě. ,,Když tedy nic nechcete říkat, já si počkám v pokoji..." Řekla jsem a už jsem vstávala. Když jsem stála mezi futry dveří, někdo mě oslovil. Ale nebyli to rodiče. ,,Vrať se a sedni si." Byl to hrubý hlas toho muže, který pořád a stále na mě koukal. Otočila jsem se na něj s výrazem *cože? Si děláš srandu ne?!* Nechápavě jsem na něj koukala.
,,Vrať se a sedni si." Řekl přísněji a v jeho hlase šlo slyšet, že to myslí vážně. Radši jsem poslechla jako pes a šla si sednout. Z jeho pohledu mi naskočila husí kůže. Jeho stříhnuté oči propalovali mou duši. ,,Ano? Co tedy chcete prosím?" Řeknu drze a vrátím mu stejný pohled, který celou dobu věnuje mě. Tedy zamračený a nečitelný. Pomalu se opře o zadní stranu křesla a zasměje se. ,,Máte vcelku odvážnou a drzou dceru. A to hodně drzou..." Řekl s divným úšklebkem na tváři a pořád na mě civí tím jeho výrazem. Nadzvedla jsem tázavě jedno obočí. Pořád na mě civil a nevěděla jsem co po mě chce. ,,Můžu se zeptat, co po mě chcete že tu musím být?" Řekla jsem na férovku a už mi bylo jedno, jestli jsem slušná nebo ne. Zaskočilo mě jediné, a to že mý rodiče pořád mlčeli a když jsem něco řekla, tak se vystrašeně podívali na toho muže. ,,To by ti mohli říct sami." Řekne bez citů a podívá se na mé rodiče. Matce se začnou lesknout oči plných slz a otec se jí snažil uklidnit. Neznámí muž si to užíval, pohled na mé smutné rodiče. ,,Kdyby jste mě poslechly, nelitovali by jste teď toho." Dodal ještě k tomu a podíval se zpátky na mě. ,,Mami? Co se děje?" Řekla jsem lítostivě a dala jí ruku na rameno.

---

Všechny věci v pokoji mám zabalené a už jen následuje jedno. Odchod. Musím na nějakou chvíli odejít z domova kvůli mým rodičům. Matka a otec mi to všechno řekli. Od doby, co jsem se narodila, neměli mý rodiče kde bydlet. Otec tohoto muže co byl u nás v domě, jim pomáhal. Platil za ně nájem a celkově všechno. Potom když jeho otec zemřel, převzal to jeho syn. Takže tenhle muž. Když se moji rodiče postavili na nohy, začali všechno si platit sami a muži vrací veškerý peníze, co jim kdy dal. Moji rodiče mu prý každý měsíc dávají přes 1.000.000 KWR (20.000 kč), aby mu to všechno splatili. Ale tenhle rok mu nezaplatili vůbec. Proto teďka je potrestal. Musím u něj bydlet do té doby, než mu ty všechny peníze od nového roku splatí. Ale jelikož je červen, mají co dělat.

Stála jsem před svým domem a objímala jsem svou mladší sestřičku Yuri. Měla očka plných slz a nechtěla mě pustit. ,,Yuri, neboj se. Za chvíli zase budu zpátky. Jenom tam na chvilinku budu." Hladila jsem ji po vlasech a uklidňovala jí. Nechtěla jsem ji opustit. A ani své rodiče. Naposledy jsem jim zamávala a rozešla se k černému autu, u kterého stal muž a vedle bodyguard, který přišel za mnou a vzal mi kufry, které naložil do kufru. Muž naznačil hlavou, ať už jdu k autu. Naposledy jsem se podívala na svou rodinu a rozešla se k autu. Muž mi otevřel dveře a nastoupila jsem. Z okna auta jsem zamávala a auto se rozjelo pryč. Vedle mě seděl ten muž a naproti němu byl ten bodyguard. Co mě strašně iritovalo, pořád na mě koukal. Podívala jsem se na něj s mírným úsměvem, a poté mě hned odpadl a koukala jsem otráveně z okna. ,,Takže mladá dámo..." Promluvil ten muž. Podívám se na něj s otráveným výrazem. ,,No?" Řekla jsem. ,,Tady veškeré lhaní končí." Řekl a po jeho větě jsem se nechápavě podívala. ,,Nedělej udivenou, ty moc dobře víš, že chodíš s nějakýma feťáky ven." Řekl s divným úsměvem na tváři, jako kdyby mě chtěl zkoušet. ,,Za prvé, jsou to mý kamarádi. Za druhé, nevím jak to ty můžeš vědět. A za třetí, ty mě sleduješ nebo co?!" Řekla jsem a naštvaně se na něj podívala. On se teďka podíval taky naštvaně. ,,Takže my už si tykáme jo?" Nevěděla jsem co říct. Radši jsem mlčela. Poté hned pokračoval. ,,Takže za prvé, nejsme žádní kamarádi. Budeš mi říkat pane jasný?" Řekl a v jeho hlase šel slyšet vztek. Rychle jsem Zakývala hlavou na souhlas. ,,Fajn. Za druhé, vím to, protože tvý rodiče znám a znám i tebe. A za třetí, nevymýšlej si pohádky." Řekl a uvolnil se na sedačce. Zbytek cesty už probíhal v tichu. Někdy jsem měla pocit, že mě pořád sleduje. Ale když jsem se na něj podívala, tam koukal z okna nebo byl na telefonu.

Chci zpátky za svou rodinou.
Chci domů.
Nechci být v jeho přítomnosti.
Nechci vědět, co mě s ním čeká.