解禁 (Unban) ✔️

3.

Cesta byla dlouhá a náročná. Pomalinku mi začali padat oční víčka a pokládala jsem se na okno od auta. Po chvíli jsem upadla do úplného spánku.

??? (Ten neznámí muž) POV.
Nevím proč a čím to je, ale celou cestu jsem pozoroval jenom a pouze Janghyo. Chudák holka, ještě neví s kým se tu bude hádat. Jasně že tuhle větu jsem myslel ironicky. Chudák není a já ji ukážu, jak s má chovat k bohatším a někomu lepším, než je ona.

Po asi patnácti minutách jsem uslyšel zvuk, jako kdyby něco spadlo na sklo. Podíval jsem se na Janghyo, byla to ona. Ale neudělala to úmyslně. Ona usnula...?! U mě v autě. To nám až takhle věří? No rušit jsem ji nechtěl, takže jsem ji nechal bejt a hotovo. Nic víc... Jen po chvíli, kdy ji začala být zima a klepala se. Tak jsem přes ní hodil mou koženou bundu. Ta jí zahřeje. A už jsem jenom čekal, kdy budu konečně ve svém domě.

Zastavovali jsme. Nevěděl jsem, jak Janghyo vzbudit. Proto jsem řekl bodyguardovi, aby ji vzal. Konečně vůně domova. Tenhle obrovský dům jsem zdědil po svém otci. Můj otec byl velice chytrý, hodný a ochotný člověk. Nikdy nikomu nic neudělal. Ale to že zemřel, beru za svou vinnu. V jeho nejvíce důležitém momentu v životě, kdy jsme mohli vypadnout z téhle země někam pryč, se stala vražda. Pořád si pamatuju ten pohled na něj, když byl pověšen na lustru. Nedokážete si představit, jaké to je se probudit, a první co vidíte, je jediný člověk, kterého jste měl v životě. Ale zpátky k příběhu.
Všechno probíhalo v pohodě. Měl jsem čas si zajít do kuchyně pro kafe a jít do své kanceláře ZASE VYPLŇOVAT PAPÍRY. Nebaví mě to, ale bohužel to musím dělat. Musím řídit otcovu firmu a až budu mít syna, zdědí ji on.

Sedím na židli a potáhl jsem si z cigarety. Už jsem u toho seděl nejspíš hodinu, a celou krabičku cigaret jsem měl prázdnou. Někdo zaťukal na mé dveře od kanceláře. ,,Kdo tam?" Vyzval jsme dotyčného za dveřmi a potáhl jsem si znova z cigarety. Svůj popelník jsem měl plný vajglů. Malinko pootevřela dveře moje velice oblíbená služka, Hyeongha. Je něco jako moje druhá matka. Už od mala mě vychovává a do teďka mi v hodně věcech pomáhá. Její výchovy a péče o mě, když jsem byl malý, si hrozně vážím. Proto ji dávám o 15% vyšší výplatu a taky ji pouštím dříve domů. Přeci je to tady nejstarší paní a má už něco za sebou. A hlavně nechci, aby tady nějaká babka na staré kolena lítala po domě. Konkrétně u rad do života. ,,Ano?" Zeptám se a vyčkávám na odpověď. ,,Mohla bych prosím jít dále?" Kývl jsem hlavou kladně. Hyeongha za sebou zavřela dveře a rozešla se k mému stolu. ,,Sedněte si." Pobídl jsem ji. Posadila se a začala povídat. ,,Pane Min, slyšela jsem, že máme tady menší návštěvu. Vím že mi do toho nic není, ale kdo je ta dívka?" Cigaretu jsem típnul do popelníku a odpověděl. ,,Protože jste to vy. Tak vám to řeknu." Po mé větě se jí rozzářily oči. ,,Ale musíte slíbit, že nic neřeknete jasný?" Kývla na souhlas a poslouchala. ,,Rodina Hwangovi nedodrželi otcův slib. Což můj otec jim dal všechno, a lehce jim to mohl i sebrat. Ale jelikož byl hrozně na ně hodný, tam si je rozmazlil. Proto dneska přišli o jednu důležitou věc. O jejich dceru." Při mé poslední větě jsem se usmál, protože si myslím, že jsem udělal dobře. Přece není nic zadarmo. Vždycky je něco za něco. Ale Hyeongha nevypadala moc šťastně. ,,Pane Min?" ,,Ano?" Reagoval jsem nazpátek. ,,Myslíte si, že jste udělal dobře? Co když vás nahlásí na policii?" Při téhle větě jsem se skoro rozesmál. ,,Proč by mě měli nahlásit? Oni mi nevrátili ty peníze, které platil za ně můj otec. Nic není zadarmo. A když oni nám vzali tolik peněz, tak já jim vezmu hodně důležitou osobu. Budu doufat, že to přinesou co nejdříve. Bůh ví, jaká je Janghyo. Aby nebyla jako oni a nechtěla ze mě cucat taky peníze." Ale když jsme popřemýšlel, došla mi jedna věc. ,,Já vím, že peníze se nerovná lásce. Ale bohužel je to tak, jak jsem řekl." Hyeongha sklopila hlavu a ještě chtěla něco říct. Stejně to neřekla a vstala na to, že odejde. Když odcházela směrem ke dveřím, řekla mi jednu větu. ,,Jo, Janghyo je vzhůru a čeká na vás oba dole večeře." A zavřela za sebou dveře. Popelník jsme vysypal do koše, zapnul si knoflíky od bílé košile a urovnal si kravatu.

Seděl jsem na židli a vyčkával Janghyo příchod. Když se dveře otevřeli, stála v nich Janghyo v krásných rudých šatech. Stoupl jsem si, a slušně ji doprovodil ke stolu. Pojídali jsme spolu jídlo a v pozadí nám hrála tichá hudba. Bylo takové trapné ticho a měl jsem v úmyslu ho přerušit. ,,Aaa ty, Janghyo.." řekl jsem a po malé pauze jsem pokračoval. ,,Co vlastně ti nejvíce vadí?" Nad mou otázkou se divně zatvářila. Pochopil jsem to. Nevěděla o čem mluvím. ,,Chci se ti nějak přizpůsobit, aby ses tu cítila lépe." Na jejím výrazu jsem vypozoroval, že jí to nezajímalo. Položila příbor a utřela si své rty. Z toho pohledu se mi skoro stala menší nehoda tam dole. ,,Nemám ráda, když se mi někdo sere do života a hlavně nemám ráda lidi jako jsi ty!" Řekla, spíše se na mě rozkřikla, a odešla si pryč. Měl jsem sto chutí vstát a jít za ní. Ale je to holka, je to můj host, musím se uklidnit. Je to jenom první den. Ale bohužel nepomohlo to. Vzteky jsem vstal a šel do kuchyně odnést nedojezené jídlo. Musel jsem to co nejvíce protáhnout, abych tam za ní nahoru nevleťel a bůh ví, co bych ji udělal.

Došel jsem do svého pokoje a zamkl se v něm. Potřeboval jsem si to všechno v hlavě srovnat. Pořád jsem byl v pracovním oblečení. Rozhodl jsem se převléknout a na chvíli si odpočinout.
Ale bohužel vztek k Janghyo chování byl silnější.

Janghyo POV.
Seděla jsem na rámu okna, a dívala se na krásnou oblohu plnou hvězd. Byla jsem oblečená v domácím oblečení. Takže jsem měla velikou šedou mikinu, teplákové kraťasy nad kolena a dlouhé bílé ponožky. Hrozně ráda jako malá jsem koukala na hvězdy. Když jsem byla malá, měla jsem plnou poličku knih o vesmíru a o různých galaxiích. O vesmír se zajímám doteď. Je to velice zajímavé místo a hrozně bych ho chtěla vidět na vlastní oči. Z mého vzpomínání mě vytrhlo rychlé otevření dveří od mého pokoje. Do pokoje vešel můj "pÁn" (pan Min) a než jsem se nadala, rychlostí světla byl u mě. Prudce se mnou trhl a já spadla na zem. Vlepil mi facku a poté mě postavil na nohy. Chytl mě pod krkem a silně mě držel. Přimáčkl mě ke zdi a hluboce se mi zadíval do očí. ,,Já jsem ti dovolil, abys byla takhle na mě drzá!" Syčel na mě a vyčkával na moji odpověď. Já jsem nemohla odpovědět, kvůli jeho sevření. Mého dušení si však všimnul, ale pořád čekal. Mé ruce jsem přiložila na ty jeho a tlačila proti na náznak, ať povolí. I když jsem se snažila, s ním to ani nepohnulo. Naštěstí tak učinil a pustil mě. ,,Doprdele odpověz!" Rozkřikl se znova a já se snažila zachovat klid. Měla jsem trošku menší hysterický záchvat. Nemohla jsem vůbec dýchat, nebo se spíše nadechnout. Malou chvíli pořád na mě koukal, ale pak se sbalil a odešel a taky nesmělo chybět prásknutí s dveřmi.

Od té události uběhla hodina, a já zase seděla na okně a pozorovala hvězdy. Zaslechla jsem kroky směřující ke dveřím od mého pokoje. Měla jsem strach, aby sem nenalezl znova a udělal jedno a to samé. Proto jsem udělala, že spím. Celkově jsem povolila tělo a dýchala jako kdybych spala.

Pan Min POV.
Zaťukal jsem na její dveře s tím, že se jí chci omluvit. Je pravda, že jsem to přehnal, hlavně s tou fackou. Neodpovídala a vešel jsem dovnitř. Za sebou jsem zavřel dveře, když jsem spatřil, že má zavřené oči. Nejspíš spala. Jenom co jsem přišel blíže, viděl jsme že to jen hraje. Nechtěl jsem nic říkat, chtěl jsem si z ní ustřelit, až kdybych odcházet. Proto jsem jí vzal do náruče a dal jí na postel. Nadunil jí polštář a přikryl ji. Chvíli jsem na ni koukal, jestli bude nějaká reakce. Nebyla. Sklonil jsem se k jejímu uchu a řekl. ,,Chci se ti omluvit za mé chování, přehnal jsem to. Zítra ti to nějak vynahradím. Je sice roztomilé, že děláš spací, ale příště aspoň něco řekni." Po mé větě jsem viděl, jak ji naskočila husí kůže a jak se zachvěla. Mírně jsem se pousmál a nahlas řekl. ,,Dobrou Janghyo."
,,Dobrou i vám." Řekla ospale. Nečekal jsem, že odpoví. Zpozoroval jsem její vysmátý úsměv. Zavřel jsem dveře a šel si k sobě do pokoje. Tam jsem to zalomil a čekal na další otravný den.