解禁 (Unban) ✔️

22.

Tichým ale i rychlým krokem jsem se rozešla ke dveřím, co vedli z tady toho pekla ven. Že by se mi to konečně podařilo?

---

Otevřela jsem potichu dveře a všimla si deště. Neměla jsem boty a nenapadlo mě nic jiného, než si vzít jeho pantofle.

Jelikož boty má jen jedny a jsou na mě až moc velké, radši jsem si vzala pantofle. Lepší než nic.

Přes sebe jsem si přehodila jeho kabát a neváhala ani jednu setinu odejít z tady toho domu.

Rychlostí světla jsem za sebou chtěla zabouchnout dveře, to by je něco ale nemělo hned chytit.

Otočila jsem se na dveře a na nich jsem viděla ruku, jak tlačí k sobě a aby otevřel.

Zděšením jsem dveře pustila a on se uhodil nimi do hlavy. Taktéž zařval bolestí a zamotal se.

Já jsem hnedka se rozeběhla tam, kam mě jako první napadlo. Jelikož dům byl u lesa, tak jsem tam hned namířila směr.

Před domem totiž byla menší louka, ale tam by docela rychle našel a hodně rychle by se ke mě přiblížil.

Louka totiž byla rovná a nenesla žádné kopce a ani nížiny. Les byl velice hustý a taky někdy to bylo do kopce i z kopce.

I když mi větvičky na zemi dřeli kůži na nohou a chodidla jsem měla vyloženě sedřené, tak mi to bylo jedno.

Hlavně jsem chtěla utéct a být od něj co nejdál. Pršelo hodně a déšť se dostal i přes husté stromy.

Slyšela jsem jak rychle za mnou běží, ale neotáčela jsem se na něj. Jedině bych se zpomalila a on by měl větší šanci mě chytit.

Zařvala jsem bolestí, když se mi do nohy zabodla menší větvička. Ale i to mě nezastavilo a běžela jsem pořád dopředu.

Zabočila jsem do levé strany, kde jsem se mohla blížit k silnici. Slyšela jsem nedaleko auta, jak projížděla.

Vůbec během toho utíkání jsem si nevšimla, že běžíme kratší chvíli. Pořád jsem mezi stromy kličkovala a nevěděla jsem, kam se dostanu.

Přede mnou, asi čtyři sta metrů, jsem viděla světla od aut a slyšela jsem i jejich motory, jak jezdí.

Dala jsem do toho všechno a běžela naplno. Moje nohy se podlomily. Vyjekla jsem bolestí a spadla na zem.

Když jsem se na nohy podívala, zhrozila jsem se. V obou nohou jsem měla zapíchlý docela velké kusy větví.

Když jsem se obrátila, viděla jsem, jak ke mě kráčí rychlík krokem. Snažila jsem se plazit co nejblíže k silnici, ale to nešlo.

Byli jsme pouhý kousek od silnice a toto se musel stát. Přišel ke mě a chytl mě za ucho, které silně zmáčkl. ,,To jsi posrala, ty-"

,,Halo? Kdo tam je?" Slyšeli jsme něčí mužný hlas nedaleko od nás. ,,Tady! Po-" zakryl mi pusu a ucho mi zmáčkl ještě víc.

,,Kde jste? Halo!" Ten hlas se začal přibližovat. Když mě Min vzal do jeho náruče a chtěl s námi utéct, byla jsem zoufalá, že se nikdy nedostanu od něj pryč.

Min zrychlil na tempu a odcházel zpět směrem k němu. Brečela jsem a řvala do jeho ruky.

Po chvíli mě hodil na zem. Ano, vyloženě se mnou práskl. Chytl mě pod krkem. V jeho očích jsem viděla obrovskou nenávist a vztek.

Stisk jeho ruky na mém krku ještě více zesílil a já už nemohla dýchat. ,,Doma si to vyřídíme holčičko." Syčel na mě.

Po chvíli už se mi před očima dělalo mlhavo a pohled na něj se mi začal ztmavovat.