解禁 (Unban) ✔️

9.

Min POV.
Vcelku mi rvalo uši, když jsem slyšel Janghyo nadávky, které měli být na mě. Hyeongha za mnou přišla s vyděšeným výrazem.

Posadila se na židli a poslouchala. ,,Nikomu nic neřeknete. Janghyo mi patřila už odjakživa." Sykl jsem na ni a ona pořád kývala hlavou kladně. Viděl jsem ji na obličeji, ten její výraz. ,,Chcete něco namítnout?"

Opřel jsem se o stůl a propaloval ji pohledem. ,,Mám strach." Hlesla a držela v ruce svůj náhrdelník, který měla na krku. ,,Z čeho? Vám nic nedělám." ,,Mám strach z vás." Nad touhle větou se mi zatajil dech.

,,Mám strach z vás. Nikdy jste se takhle nechoval. Když přišla Janghyo, úplně... Úplně jste se zabral jen do ní a.. pak ji děláte tohle." Nad tímhle se rozplakala. ,,Jejím rodičům jste lhal, i mě jste lhal." Vzlyklala.

S pootevřenou pusou jsem na ni zíral. Jak si tohle může dovolit?! Řekl jsem si v hlavě a pořád na ni zíral. ,,Běžte domu." Řekl jsem a rychle sáhl po krabičce cigaret. Musel jsem být vzteky rudý.

Taky se ale musím už v poslední době uklidnit. Musím přiznat, že jsem se změnil a trochu to možná přehráním. Ale neutekl jsem z léčebny jen tak. Oni tam do mě cpali ty sračky, které ze mě udělali monstrum.

Musíme odjet pryč. Úplně pryč z tohoto města na mé tajné místo, který znám jenom já. Mý bodyguardi mě na místo dovezou s Janghyo.

Nevěřím tomu, že by ne někdo z nich zradil. Přísahali, že mi budou věrní a vždy při mně stát. Takže toho se nebojím. A služky? Ty budou mít padáka. Místo, kde budou pracovat si najdou ony sami. Hyeongze (idk jak to skloňovat) už jsem našel místo.

O týden později - Janghyo POV.

Jsem úplně vyhublá. Nedával mi moc najíst, takže taky nemám moc sílu. Vždycky jsem jenom dostala malou večeři, jinak jsem celý den nejedla.

Ležela jsem na zemi u dveří. Tohle teďka dělám často, když žebrám o jídlo. Najednou jsem uslyšela klíč v zámku a já z místa vystřelila jako raketa.

Dveře otevřel můj pán. Byl opět oblečen v jeho obleku, přes který měl černý kabát a byl upravený. Někam se jelo. Poznala jsem to. ,,Janghyo, sbal si věci."

Oznámil mi chladným hlasem a pořád na mě koukal. ,,Nekoukej tak na mě." Zvýšil hlas a já se odvážila promluvit. ,,A do čeho si to mám dát? Tamten kufr jste rozpálil." Byla jsem tak slabá, až se divím, že jsem to vůbec dokázala říct.

Nad tím písknul na Hyeonghu a ta přinesla malý kufr. ,,Na co velký, když nemáš skoro nic?" Vysmál se a pořád mě sledoval.

Takže jsem si začala balit těch pár věcí, což bylo spodní prádlo a nějaký svetry. Nic víc. Všechno mi to spálil nebo roztrhal. Chtělo se mi brečet, když jsem to viděla.

Všechny ty věci jsem si kupovala s rodinou nebo přáteli a ten najednou jako kdyby neexistovaly.

Měla jsem zabaleno a kufr jsem za sebou táhla. Jelikož ani boty jsem neměla, musela jsem jít bez bot. Když jsme vyšli ven, bouchla mě do nosu a do nohou veliká zima.

"Svůj" mini kufr jsem si naložila do kufru od auta. Můj pán mě strčil, abych šla do auta. Učinila jsem tak. Sedla jsem si na sedačku a dívala se do země.

Zacházelo se tu se mnou jak se zvířetem. Pořád do mě něco hustil nebo do mě strkal a držel mě za krkem. Jsem pro něj jako hračka. Dělal si se mnou co chtěl.

Když jsme nastoupili, můj pán si mě k sobě přitáhl. Držel mě okolo ramen a spokojeně koukal na krajinou okolo nás.

Nevěděla jsem, kam jedeme. Neměla jsem odvahu se ani na to zeptat. Kdybych se zeptala, dostala bych facku. Protože můj pán mi zakázal teďka mluvit. Takže ho teďka JAKO KONINA BUDU POSLOUCHAT!

---

Po hodině jízdy a po mém hodinovém spánku jsme zastavili. Nacházeli jsme se v nějakém menším městečku, nebo co to vůbec je. Vypadalo to tu velice zajímavě. Všude samé obchůdky a malé domky mezi nimi.

Můj pán ale nebyl oblečen v obleku. Byl oblečen v bílém triku, šedé kalhoty a přes triko hozenou modro-bílou mikinu (prostě jak byl oblečen v MV Haegeum)

Vystupoval z auta se svými muži. ,,Počkej tady, a nic nedělej. Má tady na tebe dohled." Řekl a ukázal prstem na tu jeho gorilu vedle něj. Z něho šel velký strach.

Radši jsem nic neřekla a jen kývla hlavou kladně. ,,Hodná holka." Usmál se a pohladil mě po tváři, kterou poté jemně poplácal.

Poté zavřel dveře od auta a byla jsem tam jen já sama. Jeho bodyguard, který na mě dohlížel, byl u auta a díval se všemi směry.

Po dlouhé době ticha jsem uslyšela výstřel z pistole a sirénní poplach. Rychlostí světla jsem se podívala směrem, odkud vyšel výstřel. Byl to můj pán. Běžel s taškou na zádech, směrem k jeho autu. Vzápětí za nim byli jeho muži.

Když hodil tašku do kufru a rychle nastoupil, odjeli jsme co nejrychleji pryč. V zrcátku jsem viděla nějaké lidi, jak nadávali a byli nešťastný.

Můj pán měl z toho radost. Spokojeně se rozvalil na sedačce a rychle dýchal. Podíval se na mě s jeho křivím spokojeným úsměvem. ,,Až přijedeme, něco pro tebe mám." Řekl vcelku pyšně.

Co to mělo znamenat? Něco pro tebe? Z přemýšlení mě vytrhl zase on. ,,Co je? Jsi nějaká zamyšlená." Ozval se teďka s otráveným hlasem. Netušila jsem co říct. ,,Hergot ženská odpovídej!" Zvýšil na mě hlas a chytl mě pod krkem.

Do očí se mi hrnuli slzy strachem. ,,Já- jsem přemýšlela- kde to jsme." Snažila jsem se ze sebe dostat normální větu. Jeho stisk povolil a jeho ruku přesunul na mé stehno.

,,Teďka jsme odjeli z města Haegeum. To ti stačí." Řekl natvrdlým tonem a stehno mi zmáčkl. Sykla jsem bolestí. On si to užíval, vidět mojí bolest.

---

Asi přes tři hodiny jsme jeli v autě. Nechtělo se mi vůbec spát, a mému pánovi taky ne. Pořád si mě hlídal a pozoroval mě. Někdy na mě tajně koukal, a někdy si i na mě sáhl.

Bylo to celý divný. Celá situace v tom autě byla divná. Měla jsem strach se ho zeptat, ale on mi to povolil. Prý viděl na mém obličeji, že se chci zeptat. ,,Proč jsme odjeli pryč?" Otázala jsem se.

Nad mou otázkou se rozesmál. Podíval se na mě zajímavým pohledem, ve kterým nedokážu rozpoznat emoce, které v něm panovali. ,,Aby nás nikdo nenašel." Odpověděl chladným tonem v hlasu.

Nad jeho větou se mi zatajil dech. Opět si mě k sobě přitáhl, jako kdybychom byli spolu bůh ví co, a pozoroval krajinou, která nás obklopovala. Chtělo se mi brečet. Brečet nad svým životem.

---

Dorazili jsme na místo. Byli jsme někde u lesa. Neviděla jsem nic moc, byla až moc velká tma. Můj pán mě chytl za ruku a rozloučil se se svými bodyguardy. Poté co odjeli, zůstali jsme jenom my dva.

Podíval se na mě s odporným úšklebkem. ,,Tak jdeme do našeho nového domova."

---

Čau Bobíni :3
Dlouho nevyšla žádná kapitola, tak tady ji máte! <3
Doufám že se vám líbí nová náhledovka ,':]

Přeji krásný zbytek dne :)/<3