解禁 (Unban) ✔️

18.

No.. když už je to osmnáctá kapitola, dáme tady taky +18 scénku... i když je to tu pořád  xD

Přeji krásné čtení ~~~>>>

---

,,Děje se něco?" Zeptal se najednou takovým... Milým hlasem?!

Janghyo POV.
Překvapilo mě, že se zeptal. Ale ještě více mě překvapil jeho tón hlasu. To jenom hraje nebo to je realita? Pomyslela jsem si.

Na jeho obličeji jsem to poznala, že to nehraje a vážně to chce vědět. ,,Bolí mě břicho už od té doby, co jsem se probudila." Řekla jsem mu to a držela jsem se za břicho.

Na jeho výrazu jsem něco vypozorovala. Vykulil oči a podíval se zpátky na zem. Něco tajil. Něco dělal za mými zády. Zamyslela jsem se.

,,To snad ne?!" Vyjekla jsem, když mě napadla jedna věc. Že by si do mě rýpal během toho, co já spala?! Prosím, neříkejte že je to pravda!

Ale divím se, že mě to nevzbudilo. Potom mi to celé došlo. ,,To jako vážně?!" Dívala jsem se na něj vyděšeně a zároveň jsem se mírně mračila.

Na nočním stolku měl nějaký hadr, vedle něhož byla nějaká láhev. Hmmm.. teď se nevymluví. Bolí mě břicho kvůli tomu, že vážně přes večer se do mě udělal!

Na jeho obličeji jsem zpozorovala vztek. Nepromluvil a díval se pořád na mě vražedným pohledem. ,,To jsi přehnala zlato." Ozval se najednou.

Ale jeho hlas už nezněl tolik přátelsky. Jeho hlas byl nejhrubší, který jsem kdy slyšela. Měla jsem z něj strach a neměla jsem se ke slovu.

Pomalu si stoupl a pomalým krokem šel ke mě. Já vstala pomalu ze židle a couvala od něj pryč.

Zpozoroval, že chci utéct. ,,TY SVINĚ!" Zařval a rozeběhl se. Já začala utíkat taky někam a snažila se utéct někam, kde se mohu zavřít, a aby mě nechal být.

Když jsem proběhla asi půlku domu, naskytl se mi pohled na dveře. Dveře, které vedli ven z tady toho domu.

Rozeběhla jsem se tím směrem a doufala, že mi to vyjde. Najednou mě něco zabrzdilo. Moje triko, které jsem měla na sobě ze mě spadlo.

Spíše se rozpadlo kvůli jeho trhnutím. Chytl mě za triko a trhl ho směrem k němu. I když mě to zabrzdilo, snažila jsem se běžet dál.

Pak už jsem ale neměla šanci. Cítila jsem ostrou bolest nad krkem. Pak jsem už nemohla nic, než jen padnout k zemi, a snažíc se dohrabat ke dveřím.

Došel za mnou a vší silou mě zatáhl za vlasy. Řvala jsem bolestí a držela jeho ruce. ,,Co si to dovoluješ ty kurvo! S kým si myslíš, že mluvíš?!"

Řval na mě a trhl se mnou na zem. Pak mě vzal za ucho a tahal mě po schodech nahoru, kde byli jen tři místnosti. Koupelna, jeho pokoj, můj pokoj. Pokud se tedy ten "můj pokoj" tak dá nazývat.

Nevěděla jsem, kam půjdeme, ale když už nastavil směr, bylo mi to jasné. Kam jinam bychom měli jít, než do "mého pokoje".

Tam se mnou hodil na postel a práskl za sebou dveře. Z pod menší krabice se nacházela malá skříňka, ve které se něco nacházelo.

Z ony skříně vyndal předmět, kterým teďka asi budu nejspíše mučena. Byl to bič. A ne nějakej malý.

Postavil se na nohy a šel směrem ke mě. V obličeji byl celý rudý a plný vzteku, až by skoro vybuchl.

Začala jsem couvat, směrem ke zdi. To ale nijak nepomohlo. Chytl mě za ruce a znova mě hodil na postel. Stáhl ze mě poslední kusy oblečení a připravoval si onu zbraň.

Nevšimla jsem si, že měl v kapse pouta, a to byl ten důvod, proč jsem se později nedokázala hýbat, a mohla jsem pouze jen brečet a křičet bolestí.

,,Takže princezno, takhle to nepůjde." Připravil si do ruky bič, a držel mě za bok. Brečela jsem a chtěla jsem se od něj dostat ven. První rána. ,,AAAAAU!" Zařvala jsem do matrace.

Zatáhl mě za vlasy, aby mě slyšel, jak Řvu bolestí a jak nahlas brečím. ,,Víš za co tahle byla? ZA TO ŽE NEPOSLOUCHÁŠ!" Práskl mi další ránu přes zadek a já zas zařvala. Teď to šlo hodně slyšet.

Další rána a další křik. Takhle to pokračovalo do té doby, než se vymluvil. ,,Nebudeš mě poslouchat!" A znova rána na zadek. ,,Budeš na mě zvyšovat hlas!"

A věty v tomhle smyslu pořád opakoval do té doby, než můj zadek byl celý od krve a celý rudý. Pak když přestal, bič neuklidil, ale nechal si ho.

Potom když odcházel, zavřel za sebou a zamkl mě. Pak jsem brečela nad tím, co jsem to udělala. Bylo to špatné rozhodnutí. Neměla jsem to dělat!