解禁 (Unban) ✔️

19.

Janghyo POV.
,,Poslouchej mě. Poslouchej mě. Poslouchej mě!" Znova se ozývalo z toho menšího rozhlasu v rohu nahoře v místnosti.

Znova do mě ryl a bolela mě z toho hlava. Bylo mi špatně i z toho, co my udělal. Ještě mě bolelo divně břicho. Doufala jsem, že to nebylo něco vážného. Mohla jsem jenom doufat.

Chtělo se mi zvracet a měla jsem migrénu. Poté jsem zjistila proč. Stačilo se podívat na matraci pode mnou. A věřte mi, nebylo to nic příjemného.

Červené dny. To odpovídalo tomu, proč mě bolelo břicho a měla jsem migrénu. Začala jsem panikařit. ,,Co mám dělat?! Co když sem půjde?!" Začala jsem panikařit.

Hnedka se z menšího rozhlasu neozývalo nic. Ticho. A to naznačovalo něco špatného. V tu chvíli mi to bylo jasný, že sem přijde.

A jak jsem si myslela, tak se stalo. Dveře prudce otevřel a stál v nich. Jeho obličej nevypadal nadšeně. ,,Co jsi to zase udělala za bordel?!"

Rozešel se ke mě a chytl mě pod krkem. ,,Já za to nemůžu. Už jsem dospělá a musí se s tím počítat." Vzlyklala jsem a snažila se ho odstrčit.

V poslední době, co mi všechno dělal, mi přišel jako sadista. Vychutnával si bolest druhých. ,,Ale mě jsi nic neřekla." Snažil se mít poslední slovo.

Chvíli mlčel a díval se mi do očí. Pak mě pustil a odešel si ke dveřím. ,,Přinesu ti kýbl s mýdlem a hadrem. Vyčistíš si to sama." Otočil se a pak za sebou zavřel.

Popravdě jsem očekávala od něj jinou reakci. Myslela jsem si, že mě zbije nebo něco horšího. Aspoň, že tak nebylo. Ale nikdo neví, třeba se to stane.

Hnedka jak jsem dokončila myšlenku, se otevřeli dveře a v něm stál s kýblem. Stál mezi dveřmi a zíral na mě. ,,No pojď si pro to. Nebudu ti to donášet." Řekl přísně.

Jasně, že jsem ho poslechla. Věděla jsem, co si myslel. Myslel si, že jak stojí mezi dveřmi, tak bych chtěla nějak utéct. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to chtěla udělat.

Vzala jsem si od něj věci a rozešla se zpět se slzami v očích. Je to hrozný, jak se chová. To se nemůžete chovat takhle ani ke zvířeti. Je to odporné a sprosté.

Když jsem asi půl hodiny drhnula matraci, bylo mi jasné, že už to nepůjde dolů. On tu půl hodinu pořád stál mezi dveřmi a pozoroval mě.

Nevěděla jsem, co říct. ,,Proč to nedrhneš?" Otázal se přísným hlasem a sundal si pásek z kalhot. ,,Ono.. už to nejde více vyčistit." Špitla jsem pouze.

Na jeho obličeji jsem zpozorovala vztek. ,,Já ti ale kupovat novou nebudu." Vysmál se a pásek v ruce si přehnul. Přibližoval se ke mě a mě to děsilo.

Když jsem spatřila na jeho obličeji úšklebek, rozhodla jsem se pro jednu věc. Útěk. Když byl u mě docela blízko, oběhla jsem ho obloukem a rozeběhla se ke dveřím.

Rozeběhl se za mnou a řval na mě sprosté nadávky. Z pokoje se mi podařilo utéct, ale ne na dlouho.

Cítila jsem jeho silné paže kolem svých boků a hned se mnou praštil o zem. Vzal mě do náruče a vedl mě někam. Házela jsem sebou a máchala rukama. To ale nijak nepomohlo.

Jedině jsem si to zhoršila. Došli jsme do koupelny a tam mi surově pustil nohy tak, že jsem se patou prudce bouchla o dlaždice. Hned poté následovala facka.

,,Budeš se pořád pokoušet utéct?! Neutečeš! Nikdy!" Držel mě za ruce a třepal se mnou. ,,Já tě naučím správného chování, ty svině nevychovaná."

Jedním trhnutím ze mě strhl oblečení a já byla rázem ve vaně. Bouchla jsem se do hlavy a tím se mi začala točit v hlavě. Byla jsem ráda, že jsem nějak poznala, o co se jednalo.

Když jsem se na chvíli vzpamatovala, viděla jsem jeho ruku, ve které držel hlavici od sprchy. Hned poté se rázem začala z ní nořit voda. Ale studená voda.

Byl to pro mě obrovský šok a začala jsem křičet. Držel mě pod krkem a studenou vodu mi stříkal všude možně po těle. ,,BUDEŠ SI POŘÁD DĚLAT, CO CHCEŠ?!"

Řval na mě a mírně mě škrtil. Proud vody zesílil a nastavil ji ještě na studenější. ,,TAK BUDEŠ NEBO NE?!" Řval přes celý dům. Zakroutila jsem hlavou záporně.

Nemohla jsem mluvit, protože jsem se nemohla nadechnout, jak mě mírně škrtil.

Studený proud už po mě netekl a já se mohla konečně nadechnout. Jeho pohled byl mířen na moje mokré tělo.

Měla jsem strach, co bude následovat. Nemohla jsem čekat, co udělá a ani co se mu honí hlavou. ,,Utři se a pak mi řekni, až budeš hotová."

Řekl teďka mírným hladem a dal mi pusu na čelo. Bylo to tak.. divný až děsivé.

Já jsem neztrácela čas a udělala to, co mi nařídil. Nepotřebuju, aby mě znova zmlátil. Poté jsem ho tedy zavolala. Vešel dovnitř a zavřel za sebou.

,,Mám pro tebe dvě zprávy, jednu špatnou, a jednu dobrou. Kterou chceš slyšet jako první?" Teďka nezněl nijak vztekle. Mluvil na mě jak na malé dítě.

Já si nasucho polkla. ,,Dobrou prosím." Špitla jsem. ,,Dneska zůstaneš tady na záchodě a já ti půjdu nakoupit potřebné věci."

,,To má být ta dobrá zpráva? To jako fakt?!" Pomyslela jsem si.

Byla jsem na jednu stranu ráda, že mi aspoň trochu pomůže. A hlavně že budu na záchodě. Aspoň lepší, než být zavřená někde v podzemí.

Poté následovala ta špatná zpráva. ,,Ta špatná je, že policie našla druhý klíč, a to jim docela napoví hodně." Jeho úsměv hnedka opadl.

Pomalu se ke mě rozešel. ,,Ale nás nikdy nenajdou. Nejsou až tak moc chytří, jako já." To znělo od něj docela arogantně, ale co už.

Přišel ke mě tak blízko, že se jeho tělo téměř dotýkalo mého těla. Jeho ruce položil na mé tváře a položil si čelo na to mé.

,,Nedopustím, aby ti někdo něco udělal. Jseš jenom moje. Jen já a ty."