解禁 (Unban) ✔️

20.

,,Nedopustím, aby ti někdo něco udělal. Jseš jenom moje. Jen já a ty."

Čekala jsem asi půl hodiny do jeho příchodu s potřebnými věcmi. Když přišel na záchody, odpoutal mi ruce a hodil mi balíček do rukou. ,,Nevím, jak se to otevírá."

Zašklebil se a otočil se směrem ke dveřím. I když se otočil, pořád stál na místě. ,,Udělej si to nějak a pak mám pro tebe práci."

Řekl chladně a čekal. Já jsem ho tedy poslechla a udělala nasadila si vložku. Bylo mi popravdě lépe, než předtím. ,,Už to mám." Špitla jsem.

On se otočil a viděl jak vyhazuju do koše obal. ,,A to si musíš nějak měnit během dne?" Otázal se a znova na mě zíral mrtvým pohledem. ,,Ano, aspoň třikrát."

Poradila jsem mu. On ale o mou radu nestál. ,,Hm, tak to mi je líto, protože to to vystačí jen jednou." Byl  na mě hnusný a tvářil se, jako kdyby mě chtěl každou chvíli zabít.

,,No nekoukej a vstávej!" Chytl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Poté mě chytl za zadek a pevně ho zmáčkl.

Sykla jsem bolestí. ,,Bolí tě to? Bude tě to bolet ještě více, pokud mi s něčím nepomůžeš." Už jsem čekala, že to znova bude po mě chtít. Ale ono ne!

Vzal mě za ruce a odtáhl mě úplně na horu na půdu. Když jsem viděla tu střechu, bylo mi to hnedka jasné. ,,Potřebuju to tady předělat, abychom to tu měli hezčí."

Nad jeho slovy jsem se musela překonat, abych se nešklebila. Vadí mi, jak pořád říká: ,,MY". Má tedy divné představy.

Asi ani nijak složitě přemýšlet nemusím, když mi hned došlo, že tu chce se mnou zůstat navždy a možná tu nebudeme jen my dva. Fuj.

Chytl mě za boky a začal mi dávat polibky na levou stranu krku. ,,Budeme to tu mít hezké. Budeme tady všichni šťastní, jako nikdy předtím."

A nad tím mi naběhla husí kůže. Hned mi to došlo. ,,Jak jako všichni?" Otázala jsem se s klepavím hlasem. Moje otázka ho zarazila.

Nevěděl jak odpovědět. ,,Časem poznáš princezno." Přicucl se k mému krku a poté na něm zanechal hnusně velkou modřinu.

Chtěla jsem se na místě rozbrečet. Jenomže to by mi nemohl hned hodit do rukou nějakou těžkou tašku. ,,Jelikož opravování střechy umím a na tebe by to bylo moc namáhavé, tak mi jen budeš podávat věci."

Přešel ke střeše a vlezl na ni. Byla tam totiž docela velká díra a on ní mohl prolézt. ,,Jo, už vím jak to bude." Kdyby jste ho teď viděli, jak se tvářil.

Byl jak v sedmém nebi. Pořád se usmíval, jak malé dítě, když dostane hračku, a pořád chodil sem a tam.

Došel pomalým krokem ke mě a vytáhl z kapsy obrovský plánek střechy. ,,Tady bych udělal okna a to i na střeše místo téhle díry. Bude tu sice dost světla, ale aspoň tě uvidím a nebudeme používat svíčky jak ve středověku."

Plánek si položil na stůl a začal hledat v batohu. ,, Měřák bude nejspíš v tam tý tašce." Ukázal prstem na tašku, která stála hned vedle mě.

Otevřela jsem ji a hned jsem ho našla. Měřák jsem uchopila do ruky a podala mu ho. ,,Díky moc. Teď ale budeš zapisovat hodnoty, co naměřím."

Jen jsem kývla a přešla ke stolu, kde byl plánek. Tahle situace byla celá divná. Předtím byla na mě nahněvaný a teď je šťastný jak malé dítě.

Všechny sekundy s ním jsou divné. Postupně mi říkal čísla v centimetrech a já je zapisovala na správné místo. ,,Podala bys mi prosím tu bílou fixu?"

Otázal se opět. Teď jsem se ale divila. ,,On řekl PROSÍM?!" Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá. ,,Haló? Já čekám." Znova na mě promluvil.

Podala jsem mu tekutou fixu a on začal rýsovat čáry, kde se bude okno nacházet. ,,Takhle by to mohlo být." Pochválil se a odešel zase na druhou stranu, kde udělal jedno a to samé.

O pět hodin později
Místa, kde se budou nacházet okna, už byli pomalovaný. Všechno se přeměřilo a už je to připravené.

Yoongin má z toho obrovskou radost a dělá z toho bůh ví co. Jako kdyby to byl andělský zázrak. Teď jsme měli svačinu a jedli jsme u toho malého stolu.

Seděli jsme v tichosti a jediné, co jsme slyšeli, byl náš dech a naše žvýkání jídla. Ke svačině jsme měli housku s máslem a salámem a sýrem. Nic extra.

,,Jsem rád, že jsi mi pomohla." Přerušil ticho a usmál se na mě. Tenhle úsměv byl ale upřímný. Že by konečně mrl rozum? Nemyslím si.

Já jsem jenom kývla hlavou, že je to v pořádku, i když vlastně nebylo. To jeho 'Jenom zapisování' nebylo jen to. Ještě chtěl, abych šla pro tenhle písek (takový ten na ty střechy. Ten kdo má barák tak ví ;) ), abych mu podala tyhle kleště a tohle a tamto... No prostě strašný!

Byla jsem z toho unavená a chtěla jsem si lehnout a spát. Jenomže to s ním není možný. Ještě si určitě něco na mě vymyslí a já budu toho litovat. Určitě.

Namjoon POV.
Hyunjin nám znova připomněl to jméno. Teď jenom slyším to jméno a jsem znechucený. Hlavně především nasraný.

Přišla za námi policie, že už něco našla, a že bychom to měli vidět na vlastní oči. Slabší povahy, jako je má matka, tam prý radši nemá chodit.

Připravil jsem se na to, že to bude masakr. Protože to prý má být. Hyunjin je tak trochu po mámě a taky je slabší povahy, ale tvrdil, že to zvládne.

Když jsme dorazili před náš dům, viděli jsme všude pásky a taky nějaké pytle. ,,Od čeho jsou ty pytle?" Otázal se Jin. Policista se otočil na mou matku.

Byl to náznak, že budeme zírat. ,,Na vašem pozemku byli zahrabané těla. Na těch těl byli otisky prstů Min Yoongiho," policista to nestačil doříct, protože má matka začala plakat.

Začala hodně hlasitě plakat. Byl to hysterický pláč, a úplně ji chápu. Otec jí tedy odvedl někam jinam a byla s nimi i jedna vyšetřovatelka.

Potom za námi přišla další vyšetřovatelka. ,,Dobrý večer, vy jste určitě Kim Namjoon." Prohlížela si nás a skenovala nás jejíma skleněnýma očima.

Kývl jsem hlavou na souhlas. ,,Těší mě. Já jsem detektivka Manoban Lalisa. Veškeré informace vám teď budu podávat já." Vypadala docela vyděšeně na to, jakou má práci.

Ona na mě viděla, že jsem to na ní poznal. ,,Až to uvidíte, budete jenom valit oči." Podívala se mě, Jinovi a Hyunjinovi do očí s plnou upřímností.

,,Pojďte za mnou." Otočila se a rozešla se směr vstupní dveře. Já se nervózně podíval na své bratry a na sucho jsem si polkl.

S klukama jsem věděl do domu a sledoval všechny vědce, jak to tu zkoumají. Bylo mi to nepříjemné, ale radši bych se nechal prohledat, než aby měl pořád ten zmrd Janghyo u sebe.

Došli jsme úplně do posledního patra, což byla půda. Hned jakmile jsme to spatřili, zvedl se mi kufr. Jin to ale nevydržel a na místě se pozvracel. ,,CO TO TADY KURVA DĚLÁ?!"