解禁 (Unban) ✔️

14.

Heeej pusť si k tomu tu songu, mega se to k tomu hodí ;)
Přeji krásné čtení 😈

---

P.S.: už jeden klíč v ruce máš, a raději bych začal hledat ve vašem domě."

Hyunjin POV.
Lekl jsem se jeho zprávy. Hnedka jsem s papírem třískl o stůl. ,,Jak je to možné?! Jak se mohl dostat k nám?!" Policie na mě překvapivě zírala.

Začal jsem mít strach. Ne jen o to, co najdou v našem domě, ale taky aby nezavřeli Jina a Namjoona. Já v tom nehraju žádnou roli. Já nic neudělal.

Policie mě odvezla k mému domu a řekli, že začnou hned teď. Takže jsme celý dům opustili a nechalo se tam všechno oblečení až po věci.

Nevěděl jsem ale, kde budeme. Hnedka se nám odpověď dostala. Budeme muset bydlet na chvíli v domů pro bezdomovce nebo pro lidi, kteří teprve hledají domov, který tady nechalo postavit město.

---

Když už byl večer, někdy okolo desáté, a měli jsme jít spát, šel jsem se ještě projít okolo. Tma, která mě obklopovala, mě děsila. Měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo sledoval.

A nemýlil jsem se. Za mnou šla nějaká osoba, menší výšky než jsem já. Nebyla o dost menší, ale těch pár centimetrů tam bylo.

Měl jsem strach a radši přidal do kroku. Ta osoba za mnou taky. Nějakou chvíli jsem zrychloval a zrychloval, až jsem začal utíkat.

Ta osoba za mnou taky začala utíkat. Chtěl jsem volat o pomoc, jenomže mnou přejela obrovská bolest. Ta osoba mě uhodila něčím tvrdým do hlavy. Pak už jen tma.

Min POV.
Už se stmívalo, a Janghyo už musela jít spát. Opět mi udělala lahodnou večeři a já ji odměnil taky něčím, co jí chutná. Byl to menší dárek ode mě, neboli kousek mě.

Janghyo, aby mi neutekla, jsem znova zavřel do jejího pokoje. Dneska si ještě zaslouží spát v něčem měkkém, ale musela by udělat jednu službičku.

Ale pryč od tohodle tématu. Hnedka jak jsem zavřel moji sedmikrásku (Janghyo), rozešel jsem se ven. Měl jsem jeden jediný úkol, který jsem si chtěl splnit.

Bylo něco okolo desáté večer a měl jsem takový pocit, že už budou v tom domů pro bezďáky. Hnedka jsem si to tam mířil. Úkol byl prostý. Hyunjin + moje pálka = paměť v prdeli.

To je jediná věc, kterou jsem chtěl. Nechtěl jsem, aby hnedka zjistili, kde jsme. Proto udělám jedinou věc, která nás zachrání před okolním světem.

Je tam nebezpečno. A jelikož nejsem debil, tak mi je jasný, že ti fízlové dokážou zjistit otisky mých prstů i na něčí hlavě z pálky.

Proto když jsem ji umýval, měl jsem rukavice a taky jsem celou dobu je měl. Nejsem až tak blbý a hned se prozradil. Tahle honička s fízly mi chyběla.

Přicházel jsem k tomu domu, kde by měli údajně být, a nestačil jsem se divit, koho jsme viděl. Hyunjin. Přicházel se, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby se nebál.

Chvíli jsem ho pronásledoval. Poznal jsem, že si toho všiml. Jakmile začal zrychlovat, já taky. Když začal utíkat, dohnal jsem ho a udeřil. Spadl na zem jak švestka ze stromu.

Na zadní straně hlavy, kam jsem ho udeřil, měl obrovskou krvavou ránu. Nebylo to tak těžké, jak jsem si v nějakých chvíli myslel.

Hnedka jsem radši z toho místa odešel. Bůh ví, kdo by mě ještě viděl. Takže jsem nechal jeho tělo ležet na místě přesně tam, kde spadlo. Nepotřeboval jsem ho nijak nikam schovávat.

Ať jen ti fízlové vědí, kde jsem na něj zaútočil. Stejně jim to žádné informace nedá. Takže další bod pro mě.

Janghyo POV.
Pořád nikde nebyl a já se snažila nějak dostat ven. Z oken ty mřížky jsme se snažila dát pryč. Ale bohužel to nešlo. Bylo to až moc utažené. Neměla jsem šanci.

Bylo skoro jedenáct večer a on pořád nikde. Hnedka po té, co jsem přemýšlela nad tím, kde je, jsem uslyšela něčí kroky směřující k mé místnosti.

Modlila jsem se, aby to byla pomoc. Ale to by bylo možné tak aspoň na 0.0 nic procent. Hnedka jak se otevřeli dveře, viděla jsem ho. Jeho tvář mě vyděsila.

Měl ji od krve. Od něčí krve. Usmíval se jako nějaký pošuk. Měla jsem z něho strašný strach. Když za sebou zavřel, rozešel se ke mě.

Já jsem chtěla uhýbat, ale hnedka byl u mě a praštil se mnou o zem. Klečela jsem před ním a dívala se na něj. ,,Chceš dneska spát v něčem pohodlnějším?"

Zeptal se takovým tónem jakoby si... se mnou hrál na tátu a jeho dceru. Bylo to divný. ,,Odpověz!" Zatřepal se mnou a zaryl mi jeho nehty do ramen. Bolelo to až jsem se rozbrečela. ,,Ano prosím."

Řekla jsem poměrně nahlas. On se usmál a jeho stisk povolil. ,,Víš co musíš udělat, že?" Hnedka po téhle větě se šibalsky usmál. To mě se chtělo zvracet.

Udělal jsme pouhé "mhm" a věděla, co dělat. On si rozepl poklopec a vystrčil na mě jeho chloubu. Já jsem mu ho jen vzala a začala olizovat špičku kolem dokola. Pak jsem si ho strčila do pusy celého.

Potom jsem začala pohybovat rukou a sát mu ho. Chvíli mě nechal, ať si to dělám já sama, pak si nastavil svoje tempo.

Když se mi udělal do pusy, opět jsem jeho spermie spolkla a on byl šťastný. Za takovou blbost má radost. Pak si zapnul poklopec a táhl mě k němu do pokoje.

Položil mě do postele a lehl si ke mě. Opět mi připoutal jeho pravou ruku k té mé pravé. I když jsem ho u sebe nechtěla, byla jsem na jednu stranu ráda.

Protože jsem se aspoň mohla vyspat na něčem měkkém, a pak že jsem byla v teple. Tohle teplo mi schází a už bych ho chtěla zpět.

Chci to teplo rodiny, nechci jeho teplo.