Always Better Than Revenge

ŠATY

o sedmnáct let později

ISABELLA

Do začátku nového školního roku zbýval už jen týden. Všichni říkali, že šestý ročník je nejhorší. Sice už je po nekonečně dlouhých a neuvěřitelně těžkých zkouškách, ale teď je to všechno rozhodující. Vybrat si předměty, které určí vaši budoucnost.

I když je to všechno zbytečné. Buď jsi dítě Smrtijedů nebo jsi odpad. Já jsem naštěstí ta první možnost. Já se můžu rozhodnout o své budoucnosti. Do jisté míry.

Doběhla jsem před Hagridův dům. Hagrid na začátku srpna odjel navštívit bratrance, který měl mít touhle dobou svatbu. Před odjezdem mě požádal, abych dohlédla na Tesáka a Klofana. Slíbila jsem mu, že je budu každý den krmit a občas je vezmu i ven na kratší procházku.

,, Tesáku!,, křikla jsem k domu a počkala jsem až se velký pes rozhodne zvednout a dojít ke mně. Mezitím jsem kličkovala mezi dýněmi ke Klofanovi.

,, Ahoj, Klofane.,, pohladila jsem ho po hřívě. Odvázala jsem provaz od sloupu a počkala jsem na Tesáka. Ten už netrpělivě čekal u vstupu do Zakázaného lesa. Jeho oblíbené místo. Já jsem to tam však nesnášela. Les mi naháněl hrůzu.

Posbírala jsem všechnu svou odvahu a následovala jsem Tesáka. Hodinu jsme se procházeli po okraji lesa. Dnes tu bylo až moc ticho. Žádní tvorové. Nejspíš je zase nějaká schůze u Pána zla. Proto nejspíš táta ani ředitel Brumbál nebyli ráno na snídani.

Vyšla jsem ven z lesa a rovnou jsem si to zamířila k Hagridově chalupě. Znovu jsem uvázala Klofana ke sloupku a Tesáka jsem pustila dovnitř. Zamknula jsem dveře a klíče jsem schovala do květináče jako vždy.

Po běhu jsem byla zpocená, takže jsem si to rovnou zamířila do sprch. Užívala jsem si teplou vodu, ale hlavně i klid. Během školního roku byla neustále škola v pohybu. Studenti přebíhali z místa na místo a profesoři na chodbách hlasitě dohlíželi na dodržovaní pravidel. Teď, během letních prázdnin, tu však byli jen profesoři a já.

Bradavice byly mým domovem odjakživa. Sice táta má dům, ale tady tráví většinu svého času. Ředitel Brumbál mu nabídl, že tady můžu žít taky, aby se nemusel každý večer přemisťovat domu.

S mokrými vlasy a bez bot jsem běžela po schodišti, které vypadalo, že se rychle přemění. Na poslední chvíli jsem skočila do patra a tím se vyhnula dlouhému čekání na další přemístění schodiště.

,, Isabello!,, ozvalo se za mnou. A sakra. Pomalu jsem se otočila na pana Filche, který mi chtěl určitě vynadat za mokré šlápoty na chodbách.

,, Pane Filchi.,, pozdravila jsem ho.

,, Mladá Snapeová má problém.,, smál se nějaký obraz.

,, Co to má znamenat? Víte jak dlouho trvá tady vytřít?,, zeptal se mě naštvaně.

,, Moc se omlouvám.,, omlouvala jsem se mu. Jeho výraz však nezměknul.

,, Bylo by tak těžké nazout si boty a jít v nich?,, poukázal na obuv v mých rukách.

,, Odřela jsem si při běhu paty.,, bránila jsem se.

,, To vás neomlouvá! Tohle si uklidíte!,, otáčel se naštvaně k odchodu. V tom mu však zabránil hlas ředitele. Z tohohle bude ještě problém.

,, Pane Filchi, copak se tady děje?,, vešel na schodiště ředitel Brumbál. Obrazy se postavily, aby mohly pana ředitele přivítat. Já jsem se narovnala a modlila jsem se, abych se z tohohle dostala jen s vytřením celé školy.