Píseň tajemné dcery

Kapitola 7.

Kráčeli jsme sami lesem, Wolfe položil svou ruku na moje záda a mě to kupodivu vůbec nevadilo... Šli jsme po udržované pěšině, asi po půl hodině jsme zahnuli k řece, kde cesta už tak dobrá nebyla. Přešli jsme vratký dřevěný most, přebrodili jsme potok, přelezli jsme dva kopce a teď jsme šli jeskyní, která pokračuje dál skalami.

,, Jak dlouho ještě půjdeme? " Už jsem byla dost unavená, vyhladovělá a měla jsem žízeň...

,, Teď jsme za třetinou. Musíš si zvykat. Elfmadelin je prostě moc velký... "

,, A mohli bychom si alespoň odpočinout? "

,, Za patnáct minut si sedneme k pítku, ve vaku mám i něco k jídlu, tak si můžeš dát. "

Došli jsme do města, všichni vypadali podobně jako já, alespoň tady se nemusím stydět za to, co jsem. Wolfe mi koupil šaty, kabelu s páskem, čelenku a náušnice. Šaty byly krásné. Nikdy jsem šaty nenosila, ale tyhle ze sebe nesundám. Byly vzdušné, jako kdyby byly vytvořené z pavučin, ale nic neodhalovaly. Všechno to oblečení a doplňky v sobě odrážely barvy ohně a cítila jsem se v tom dobře. Došli jsme na náměstí. Vprostřed se nacházelo pítko, napila jsem se a mezitím, co Wolfe doplňoval měch na vodu jsem se byla projít a prohlédnout si věci v obchodech kolem. 

,, QUINCYYYYYYYYY!!! " Wolfe mě hledal, tak jsem se radši vrátila k pítku.

,, Tady jsi. Bál jsem se, že jsi utekla... " Dobrá poznámka. PROČ JSEM NEUTEKLA!? Odpověď na tuto otázku jsem už dávno znala. Něco mě k tomuto místu přitahovalo. Možná to byl Wolfe, vtipný, pohledný a milý mladík... Nebo to taky byl fakt, že jsem se tady narodila a měla jsem šanci poznat své pravé rodiče...

,, Můžu se teď i najíst? Mám dost velký hlad. "

,, Jasný, pojď si se mnou sednout támhle na houbličku, tam se najíme. "

,, Na co? "

,, Na houbličku. "

,, Já si na žádnou holubičku nesednu. Chudák zvíře. "

,, H-O-U-B-L-I-Č-K-U! To je něco jako lavička zkřížená s houbou. Na tom se dáváme ve městech i ve vesnicích. Skoro v každé ulici najdeš minimálně jednu. " Ulevilo se mi, že si nebudu muset sednout na nějaké nebohé zvíře. Ale pořád tu byl fakt, že jsem houby ze srdce nesnášela...

15:30

Kolik je hodin jsem zjistila podle kostela, který se tyčil na náměstí dalšího města. Z města, kde jsme se najedli jsme odešli už dávno. Teď jsme se procházeli uličkami města jménem Darowl. Moc se mi tu líbilo, navíc jsme ušli další kus cesty, takže nám už zbývalo jenom dneska někde přespat. Zítra se dostaneme do hlavního města, kde bydlí moji rodiče...

,, V nedalekém městě mám příbuzné, u nich přespíme a zítra se vydáme na cestu s novou energií. "

,, Aha, to je skvělý. Jak daleko je to město? "

,, Asi 5 hodin cesty. Říkám, není to moc daleko. "

20:30

Konečně jsme dorazili do "nedalekého" města, kde má Wolfe příbuzné. Bylo už docela pozdě, ale elfů na ulicích stále více přibývalo. Bylo to tu živější a radostnější než přes den. Došli jsme k mohutnému stromu, nevím, co jsem čekala, ale to, že budu muset vylézt do koruny stromu mě opravdu nenapadlo. Wolfe zvláštně zahoukal a někdo nahoře nám seslal dolů provazový žebřík. Vylezli jsme po něm nahoru, sundali si boty a vešli jsme do malé chodby v improvizovaném domku. Vnitřek domu byl nakonec prostornější, než bych na první pohled řekla, bylo tu dost místností, což bylo opravdu moc fajn. 

,, Ahoj Wolfe, tak rád tě zase vidím, koho nám to tu vedeš? Neřekl si mi, že máš přítelkyni. "

,, Ahoj strejdo, taky tě rád vidím. A neřekl jsem ti to protože Quincy moje přítelkyně není. "

,, To dořešíte potom, pojďte se posadit, uvařila jsem vám medové placky s mrkví a vanilkovým krémem. Určitě už máte velký hlad. " V kuchyni to krásně vonělo, tak jsme si všichni posedali a pustili se do jídla. Lidí v tomhle "domě" opravdu nebylo málo. Spousta dětí, babiček, dědečků, tet a strejdů... Přemýšlela jsem jestli tady pro nás ještě vůbec zbylo místo, když vtom mě z úvah vytrhl hlas Wolfeho tety.

,, Moc se omlouvám, ale budete spolu muset sdílet jednu postel, je nás tady moc a nezbylo tady místo, kam bychom vás uložili. Ale protože Celeborn odjel i se svou přítelkyní, máme jednu postel volnou. Budete spát u Ancusha v pokoji. On vás tam potom zavede. "

,, Mě to nevadí. Quincy, kdyby ti to vadilo stačí říct a já budu spát na zemi, jenom- "

,, Mě to taky nevadí, nedělejte si starosti. Pořád lepší než spát venku. Já si ale už půjdu asi lehnout, jsem dost unavená a zítra mě čeká dlouhá cesta... " Vstala jsem od stolu, odsunula si židli a vyšla jsem na chodbu, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Tam za mnou přišel Wolfe a jeho bratranec Ancusha.

,, Kdyby si nechtěla spát vedle Wolfa, vždycky se můžeš přesunout ke mně, já tě tam uvítám... "

,, Nech toho a ukaž nám, kde máš pokoj, ať si už můžeme jít lehnout. " Ancusha nás dovedl do svého pokoje, uklidnil mě pohled na manželskou postel v rohu místnosti.  Poděkovala jsem Ancushovi za pohostinost a šla jsem si lehnout...

Tato kapitola končí trošku jinak, můžete se však těšit na další kapitolu příští týden.