Píseň tajemné dcery

Kapitola 9.

14:00

,, No ano. Ty si opravdu nic nepamatuješ. "

,, Tak asi jasný ne? Když mi vymazali paměť! " Takhle jsem s Wolfem mluvit nechtěla. Ranilo ho to. Hned jsem se zastyděla a řekla jsem si, že si budu dávat pozor na jazyk.

,, Promiň... "

,, To nevadí. Chápu, že jsi rozčilená. Pojď vyrazíme na cestu a já ti to mezitím vysvětlím. "

Vyrazili jsme na cestu po písčité pěšině podél řeky Bambirim.

,, Tvoje rodina se skládá z otce, matky, dvou bratrů a dvou sester. "

,, Cože!? "

,, A pak i tebe... Je vás hodně že? Ale věř mi moje rodina je větší. "

,, Ale proč poslali do světa lidí jenom mě? "

,, To ti nemůžu říct. Asi ti to všechno vysvětlí rodiče. Všichni se na tebe moc těší. "

,, Kolik jim je? "

,, Rodičům nevím kolik je let, ale tvému bratrovi je dvacet, tvojí sestře osmnáct a zbylým dvěma je čtrnáct. "

,, Dvojčata? "

,, Ano "

,, Jak se jmenují? "

,, Nejstarší se jmenuje Celduin, tvá starší sestra se jmenuje Idhril, mladší bratr je Naill a sestra Naira. "

,, Wow, to si budu muset zapamatovat... "

Celý zbytek cesty jsem si tato čtyři jména opakovala, až jsem je nakonec uměla nazpaměť. Wolfe mi taky řekl hodně o mé rodině, takže jsem se už necítila, jako nějaký vetřelec.

18:00

,, Tak a jsme tady. Co říkáš na svůj nový domov? " V tu chvíli jsem se zděsila...

,, Počkat! Co moji přátelé ve světě lidí? Co když se o mně bojí!? Zmizela jsem jen tak! Můžu se tam někdy vrátit!? "

,, Klid. Neboj, ve světě lidí se teď zastavil čas. A kdykoliv budeš chtít jít zpět do světa lidí, což pochybuju, tak tě tam vezmu, neboj. Na mě je spoleh. "

Obrovský elf, který musel měřit asi tak tři metry, nám otevřel dveře od paláce, provedl nás nádvořím a ukázal nám cestu do salónku královny, kde se mám sejít s rodinou. Šli jsme dlouhou chodbou, na stropě byly scenérie různých bitev, naše chodidla se bořila do měkkého zdobeného koberce, u zdí se leskla brnění. Prostě krásné a vznešené místo. A pak... Jsme stáli před dveřmi, které vedly do salónku... Už, už jsem sahala po klice, když mě Wolfe zastavil, posunul stranou, aby udělal prostor služce, která nám otevřela velké dveře a vzal mě za ruku... Vešli jsme do rozlehlé místnosti, byla tu spousta velikých oken, nad kterými vysely těžké závěsy. Uprostřed místnosti byl nízký stolek, okolo pár otomanů a pohovek, nikdo tam neseděl, na stole se leskl stříbrný podnos s hrnečky, opodál stála porcelánová konvice s mátovým čajem, ještě se z ní kouřilo. Pod každým oknem byl malý gauč s bílými polštáři, na zemi se vyjímal skvostný koberec, táhl se až na konec místnosti. Zmateně jsem pohlédla na Wolfeho, ale zdálo se mi, že taky neví, co se děje. Najednou se však otevřely dveře, kterých jsem si předtím nevšimla a dovnitř vešla ta překrásná dívka z mince. Za ní vznešeně kráčel muž vysokého vzrůstu, s širokou hrudí, zrzavými, dlouhými vlasy. Vedl vedle sebe štíhlou ženu s bílými, hustými, vlasy, zlatými šperky a bílými šaty. Za nimi šli dva vyspělí mladíci, oba měli po boku dívku, to budou asi moji sourozenci...

,, Vítejte v paláci. " Wolfe se uklonil, tak jsem se ho pokusila napodobit, ale asi se mi to moc nepovedlo... Proč nás ve škole neučí, jak se chovat před královnou!?

,, Posaďte se. " Královna jemně pokynula hlavou k pohovkám a sama si ladně sedla na otoman.

Nemohla jsem se přestat koukat na ženu, která vypadala, jako kdyby jí bylo sotva dvacet. Wolfe mi vysvětlil, že to je má matka. Byla moc krásná.

Není, co dodat... Doufáme, že se vám naše kniha líbí. Dneska jsme se rozhodly, že Vám zkrátíme čekání na další kapitolu, takže rovnou zveřejníme další...