Alex se pomalu probírala, pohnula se, ale hned jak to udělala usoudila, že to asi nebyl dobrý nápad. Zkusila tedy otevřít oči ale šlo to ztuha. Nakonec se jí podařilo otevřít oči, ale vzápětí je zase zavřela. Na denní světlo si její oči musí teprve trochu přivyknout. Po pár minutách to zkusila znovu, ale tentokrát pomaleji. Zamžourala na postavu sedící u postele. Vedle ní seděl kluk v jejím věku, hlavu měl svěšenou kamsi ke straně a v dlani svíral tu její. Dívka jemně pohnula prsty. Kluk se vzpřímil a okamžitě jí probodl jasně modrými oči se zlatými zrníčky.
"Ehm no, já...asi bych měl už jít." Rychle se zvedl a aniž by pustil Alexinu ruku zbíral batoh ze země. Poté se opět podíval na dívku, mírně se pousmál a pustil její ruku.
"Počkej!" Stihla ho ještě chytit za lem trička. Neznámý se překvapeně otočil.
"Děkuju, jsem ti strašně moc vděč...."
"Ne! Ty mi neděkuj, to ty jsi mi zachránila život. Princezno." Poslední slovo skoro zašeptal, usmál se a odešel. Alex zůstala jen němě zírat na dveře. Jeho slova jí stále zněla v hlavě.
"Dobrý den slečno Ában Firebrook jsem váš doktor, mé jméno je Bruce, jak se cítíte?" Do pokoje vešel muž ve starších letech s brýlemi na nose a skotským přízvukem.
"Myslím, že dobře. Na to že jsem ještě před chvílí ležela na sále, kde do mě lidi s brýlemi dloubali vším co měli po ruce." Pokusila se dívka o vtip, ale doktorovi to evidentně moc vtipné nepřipadalo.
"Ti lidé s brýlemi vám zachránili život slečno." Pronesl povýšeně.
"No každopádně, kulka nezasáhla žádný důležitý orgán, takže by jste měla být brzy v pořádku."Pousmál se a poplácal dívku po rameni. Už by byl málem odešel kdyby ho dívka nezastavila.
"A pane doktore, nevíte jak se jmenuje ten kluk co tu u mě byl?" Zeptala se s vědomím že jí tváře určitě svítí jasně červenou barvou.
"Náhodou to vím slečno, ale dnes vám to neřeknu, napřed se musíte prospat. Dívka jen obrátila oči v sloup a lehla si na druhý bok. Na chvilku zavřela oči aby si trochu urovnala myšlenky. Nakonec strávila několik hodin bezcílným blouděnín ve své mysli až se nakonec ponořila do říše snů.
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Raní probuzení není o nic lepší než předešlý den, obzvláště, když dívka u své postele spatřila jen prázdnou židli. Alex se opatrně posadila a tlačítkem přivolala sestru, která se o pár vteřin později opravdu objevila.
" Dobré ráno, jak jste se vyspala slečno?" Zeptala se mile sestřička, upravila jí polštář za zády a do kapačky doplnila léky proti bolesti a zánětu.
"Dobře děkuji, mohla by jste mi prosím zavolat doktora Bruce?" Usmála se na ženu dívka.
"Jistě, něco vás bolí slečno?" Zajímala se žena a nasadila starostlivý pohled. Přesně takový jaký vždy měla Alexina mamka, když šla dívka do školy.
"Ne, vše je v pořádku, jen s ním potřebuji mluvit." Ujistila ji dívka a žena spokojeně pustila pokoj. Dívka se zadívala z okna do zahrady, kde se procházelo spousta pacientů a užívalo si krásný letní den. O chvilku později se rozletěli dveře.
"Ahoj broučku, jak jsem se to dozvěděl nasedl jsem na první letadlo a letěl sem, jak se cítíš?" Vletěl do pokoje starší muž s tmavším odstínem pleti. Usmál se na Alex a posadil se na židli u její postele.
"Vím, že je to trochu narychlo, ale potřebuji aby jsi se mnou zítra odjela do Rijádu. Je to důležité zlatíčko, musíš mi pomoct získat si jednoho obchodníka se zbraněmi, má slabost pro mladé slečny jako jsi ty." Stále se na ní usmíval onen muž. Alex stále nechápající situaci jen zalapala po dechu.
