It's only kiss //HarryS.//

Vidím tě po třiceti dnech.

Lucy pohled

Celá neděla poté už utekla rychle a já jsem se ani nenadála a už bylo pondělí ráno. To osudové pondělí ráno. Vyčistila jsem si zuby, řádně jsem se nasnídala aby to semnou někde nešvihlo a šla jsem se oblíct. Chvíli jsem jenom hleděla do mého přeplněného šatníku a měla jsem pocit, že nemám co na sebe. Měla jsem pocit jako bych šla na své první rande. Ale realita byla jiná. Šla jsem se podívat na kluka, který mě totálně zničil a očaroval zároveň a šla jsem na policejní stanici. A né do žádného romantického kina. Nakonec jsem na sebe ale hodila bílý top a modrý skinny jeans, popadla mobil, peněženku a klíče. S mamkou jsem se obejmula a vyrazila jsem na cestu.

Harryho pohled

Vzbudil jsem se na tý "pohodlný" vězeňský matraci a něco jsem tušil. Podvědomě jsem tušil, že mě dnes čeká něco velkého a důležitého. Ale dnes jsem žádnej výslech nebo něco podobného mít neměl, tak mi to bylo divný. No ale moje mysl měla přece jenom pravdu. Asi v osm ráno si pro mě přišli dva policajti. Řekli mi, že mě odvezou na policejní stanici, protože se tam mám s někým sejít. Mě už okamžitě docvaklo kdo asi bude ta neznámá osoba a byl jsem nadšenej. Poprvé za celou tu posranou dobu jsem se těšil do tý příšerný stanice. Nasedli jsme tedy do převozního auta a vyjeli jsme na cestu.

Lucy pohled

Dorazila jsem na policejní stanici. Vešla jsem dovnitř a v tu chvíli se mi sevřel žaludek. Došlo mi, že za nedlouho ho uvidím. Nebylo mi z toho dobře. Celá nervózní a vyděšená jsem došla k recepční. Nahlásila jsem se a ona mi řekla ať chvilku počkám, posadila jsem se tedy na židli a čekala jsem co se bude dít dál. Zanedlouho přišel strážník a udělal na mě gesto, ze kterého jsem pochopila, že mám jít za ním. Dovedl mě až do pro mě neznámé místnosti. Ale nebyla o nic moc lepší než ta výslechová. Lišila se jenom tím, že uprostřed stolu bylo plexisklo a vedle něj telefonní sluchátko pro komunikaci. Pokynul mi ať si sednu a počkám.

Celá rudá a nervózní jsem odpočítávala každou minutu do jeho příchodu. Netrvalo to dlouho a asi za pět minut se otevřeli dveře na druhé straně místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a jako prvního jsem spatřila nějakého policistu, který ho tam doprovázel. Začala jsem zrychleně dýchat, protože jsem spatřila sytě oranžovou kombinézu a mně bylo ihned jasný kdo ji má na sobě. Svůj pohled jsem ihned zabořila do stolu, protože jsem se mu nechtěla podívat do té jeho skleslé tváře. Slyšela jsem jak se na druhé straně stolu odsouvá židle a jak si na ní sedá. V ten moment jsem posbírala všechnu odvahu a odlepila jsem svůj zrak od stolu.

Myslela jsem si že to není skutečnost, protože to co mé lesklé a vyděšené oči spatřili bylo hrozné. Mé oči spatřily jeho bledou a pomlácenou tvář. Na svém úzkém spodním rtu měl jasnou a bolestivou ranku. Pod levým okem měl ohromný monokl a pod tím pravým zase ohromný kruh únavy. Ale mezi všemi těmi bolestmi něco jasně zářilo. Byly to ty jeho krásné zelené oči, které mě dostaly do rozpaků. Když jsem do nich pohlédla tak jsem cítila, jak mi skr ně říká jak moc ho to mrzí. Ani nemusel nic říkat ty jeho smaragdy mi řekli všechno. ,,Bože tenhle kluk přece nemohl zabít mojí spolužačku. Nemohl se vyspat s mojí nejkou. Nemohl mi lhát úplně ovšem. Někdo jiný možná jo ale né on. On vypadá tak vyřízeně a unaveně a to je v tom peklu jenom tejden. Jak asi bude vypadat až ho odsoudí na bůh ví kolik let". Začala jsem ho v duchu litovat a nevěřit tomu co udělal. Ale musela jsem se probudit do reality a i přes ty jeho nevinné oči jsem na musela věřit tomu, že se to stalo a že to udělal. Chvíli jsem na něj jen mlčky koukala a poté jsem popadla to sluchátko aby jsme spolu mohli komunikovat.