Milostné psaníčka {Fyolai}

~2~

Pomalu se blížil čas oběda. Když zazvonilo zvonek,všichni se rychle začali balit a snad ani nevnímali to,že že vyučující připomíná něco jako domácí úkol.

***

Fyodor seděl sám u stolu až úplně vzadu. Nevadilo mu to,protože takhle měl výhled téměř na celou jídelnu.

Jedl po malinkých kouscích, protože to,co nejspíš měla být omáčka vypadalo jako jakási smíchanina zeleniny a želé. Každopádně,bylo to poživatelné.

Zrovna když přemýšlel nad tím 'milostným psaníčkem',které našel ve své skříňce,vyrušil ho ten nový student,který přišel do jeho třídy.

"Ehm, ahoj, můžu si sednout k tobě? Nikde jinde není místo..."

Fyodor se rozhlédl po jídelně,která byla opravdu plná. Tedy,kromě jeho stolu.

"Klidně..."

Chlapec si sedl naproti němu a se skřiveným obličejem se koukl na jídlo,které bylo před ním.

Fyodor ho zcela ignoroval a dál se věnoval svému talíři. Jenže Nikolai nejspíš chtěl navázat konverzaci,a proto se zeptal na první věc,která ho napadla.

"Jak se máš?"

'Co je tohle za  člověka? Proč se mnou vůbec  baví?'

Pomyslel si Fyodor.

"Skvěle."

"Ale no takk. Vypadáš jak kdyby jsi spolkl špendlík."

"Proč bych měl jíst špendlíky?"

"Ah,to není že by jsi jedl špendlíky,to se jen tak říká,víš?"

"Hmm."

Nikolai nejspíš čekal,že z Fyodora vypadne nějaká kreativnější odpověď.
Proto se jen tak nevzdal a začal se dál vyptávat.

"Řekneš mi něco o sobě?? Vypadáš tak tajemně. Vsadím se že jsi určitě nějaký tajný superhrdina,nebo tak něcooo."

Fyodor zvedl hlavu. Co mu měl říct? Většinou o sobě moc nemluvil.

"Podle tebe jsou introverti nějací superhrdinové? A jinak,co ti o sobě můžu říct.... Je mi 16,narodil jsem se v Rusku a nesnáším Dazaie."

Chlapec na něj celkem vyjeveně.

"Myslíš Dazaie,toho co má hnědé vlasy,nejspíš se chce se mnou bavit a právě teď stojí za tebou?"

Fyodor pomalu otočil hlavou,aby uviděl člověka,který má tendenci pořád mu lézt na nervy.

"To je smutné,myslel jsem,že jsme přátelé..."

Řekl a do jeho tónů hlasů přidal jistý náznak ironie.

Fyodor si povzdechl.

"A ty tu chceš co?"

Zeptal se.

"Nooo. Původně se jsem se tě chtěl zeptat,jestli by jsi spíš nechtěl jídlo pro krysy,ale vidím že by to bylo nezdvořilé,říkat něco takového před tvým prvním kamarádem."

Už už chtěl Fyodor odpovědět,ale přerušil ho Nikolai,který nejspíš nechápal,co se tu právě děje.

"Ehmm... Omlouvám se že vás ruším... Ale myslím že vás poslouchá ještě někdo."

Než se stihli otočit, mr. Kunikida si hlasitě odkašle.

"Všichni tři, hned do mé kanceláře."

***

Všichni tři stáli před stolem učitele, který je probodávál pohledem.

"To není fér! Nic jsem neudělal. Proč tu jsem?"

Snažil se zachránit Nikolai.

"To ti nepomůže,Kunikida potrestá všechny kdo se mu nelíbí."

Tiše pronesl Dazai,který si nejspíš nedělal žádné starosti s tím, že možná právě teď dostane nějaký trest.

"Proč? Vždyť já jsem krásný!"

"Pane Osamu. Kolikrát vám mám říkat,že jsem pro vás pouze učitel nebo profesor?"

Brunet pouze pokrčil rameny.

"A teď,abychom se dostali k věci.  Už je to po několikáté,co vás dva vidím takhle nemorálně se dohadovat."

Teď se otočil na Fyodora i na Dazaie zároveň.

"Jestli se to bude opakovat,budu to  muset sdělit vašim rodičům. Rozumíte?"

Oba přikývli zároveň.

"Pane Osamu,můžete odejít."

Dazai sice rychle vyšel z kanceláře,ale nejspíš nejevil jediný zájem o to,že mu učitel něco říkal.

Po tom,co se dveře zavřeli, učitel se otočil k těm dvou,co tu pořád stáli.

"A co se týče vás, chci jen říct,že to vypadá že si rozumíte. A proto,že pan Gogol je tu nový,chci poprosit vás, Dostoyevsky,aby jste mu dělal něco jako průvodčího,dokud si nebude jíst,že trefí."

Fyodor přikývl.

"Ano,pane profesore."

Hodil letmo pohled na bělovláska,který ho celou dobu pozoroval.

"Věděl jsem že se na vás můžu spolehnout. Děkuji,to je vše. Můžete jít."

***

"Ohh proč si asi vybral zrovna tebe?"

"Možná proto že spolu máme většinu předmětů?'

"Pravda."

Dobrou chvíli mezi nimi bylo naprosté ticho. Dokud nedošli před školu.

"Já jdu tudy. Co tyy?"

"Náhoda. Já taky."

"To znamená že půjdeme spolu! Yay!"

Radostně křikl Nikolai,až se po něm ohlédli další žáci,kteří stáli před školou a nejspíš něco probírali.

Cestou domů,se Fyodor sice víc rozmluvil,ale stejně spíš poslouchal Nikolaie,který něco povídal.

Po té se rozloučili a každý se vydal svou cestou.