*o dva týdny později*
"Máš sbaleno?" zeptá se Dominik na hovoru. "Ještě mi chybí pár věcí, nestíhám." stresuju se. "Klid, budeme tam za deset minut a kdyžtak maximálně dalších deset minut ještě počkáme" snaží se mě uklidnit. "Děkuju." vydechnu nervózně. Ještě jsem nikam letadlem neletěla. Jo, asi je to divný, když mám tolik peněz a nikam jsem neletěla, ale to hlavně proto, že se výšek a letadel strašně bojím.. kluci mě zázračným způsobem přemluvili. Letíme do kanárů, na Lanzarote konkrétně. "Tak za 10 minut jsme u tebe, maličká, těším se až tě po dvou dnech uvidím." řekne Dominik natěšeným hlasem. ,,Já na tebee." usměju se do telefonu a zavěsím to. Dobaluju poslední věci, u kterých lítám sem a tam. Po deseti minutách mám dobaleno a na mobile mi cinkne zpráva od Dominika, že už tady jsou."Hnedkaa, jen se obléknu, jsem jen v ručníku." odpovím mu a začnu se oblékat. V tom mi cinkne mobil znovu. "V ručníku jooo?😏 A to žádnou fotečku ani nedostanu?😾" zasměju se nad zprávou. "Ne🤭😇" a doobléknu se. Mám na sobě červené volné tepláky a krátké černé tílko, přes které mám bílou košili. Vezmu kufr a malý batůžek a vyrazím z baráku dolů k autu. Zamknu za sebou a hned vidím Dominika, jak stojí před autem. U dveří nechám svoje věci a přiběhnu k němu, kde mu rovnou skočím do náruče. Nohy obmotám kolem jeho pasu a ruce mám kolem jeho krku. Zasměje se a chytne mě pod zadkem. ,,Chyběl jsi mi, strašně mooc." šeptnu mu do objetí. ,,Ty mě taky, maličká." odpoví mi a líbne mě do vlasů. Chvíli se tam objímáme než nás vyruší Jakubův hlas. ,,Vy hrdličky, na to budete mít ještě času, teď šup do auta." zasměje se. ,,Ty to vždycky musíš zkazit." zamračím se na Jakuba, ale pak se zasměju.
Dojedeme na letiště, kde vezmeme kufry a razíme k terminálu. Odbaví nás a my tak jdeme na kontrolu. ,,Hej lidi, já tu trávu neschoval." nervózně oznámí Pepa. ,,Tak jsi kokot? Dej sem tu tašku." rozčílí se Jakub a vezme od něj tašku, ze které nenápadně vezme pytlík s dvaceti gramy a dá ji do trenek. ,,Jako fajn schovka jo, ale vypadá to, jak kdyby ti stál." zasměju se. ,,A kam ty to jako koukáš?" rýpne si Dominik. ,,Ale to nejde přehlédnout!" zkřížím ruce na prsou. Kluci se jen zasmějou. Už je řada na nás, hodíme si příruční zavazadla do takových bedýnek, který stroj projede a ochranka následně zkontroluje nás tak, že lehce prohmátne a pak projdeme rámem, který otestuje zda máme u sebe nějaký kov. U mě to zapípá. Pán si vezme menší stroj, kterým přejede po mém těle, aby kde je ten daný kov. Zastaví se u mého dekoltu. ,,To bude asi vaše podprsenka, že?" zeptá se poníženě jeden z ochranky. ,,Ano." odpovím a on mě hned pustí. Jako poslední jde Jakub. Všichni napjatý čekáme, zda to projde. ,,Ehm, pane, takhle by jste tu chodit neměl, jsou tu děti." zmíní pán z ochranky dost nekomfortně. Já se snažím udržet smích společně s kluky. ,,Je mi to jasný, ale teď to nějak neovlivním, pardon." zatváří se vážně. Jak může udržet pokerface? Pán kývne a pustí ho. Dojdeme dál od ochranky a já hned bouchnu smíchy. ,,Prej, jsou tu děti." cituju toho pána se smíchem.
Sedím vedle Dominika. Skorou celou 1. třídu máme pro sebe. Až na asi dva lidi. Ještě jsme nevzlétli. Mám strašný strach. Pilot následně ohlásí, že budeme vzlétat, tak ať si zapneme pásy. ,,Já budu asi zvracet... Niku mě se blbě dýchá.." nervuju se a klepe se mi celé tělo. ,,Beruško, dýchej, v klidu.. jsem tady, nic se ti nestane." snaží se mě uklidnit, drží mě přitom pevně za ruku. Já dýchám přerušovaně, svírají se mi celé plíce, celý žaludek, všechny orgány. Panická ataka, po třech letech. Letadlo začne pomalu vzlítat a v ten moment se mi už spustí slzy. Dominik si mě přitáhne k sobě co nejvíc jde, jelikož překáží pásy. ,,Shhh, maličká, shh." hladí mne po vlasech, do kterých mi i věnoval tak sto polibků. ,,To.. nejde.." vzlykám a u toho dýchám čím dál tím víc rychle a přerušovaně. ,,Neměla jsem nikam letět.. jsem fakt blbá, že jsem na to kývla. Proč jste mě přemlouvali, když jsem říkala, že se bojím? Všechno to byla blbost.. akorát jsem se dostala někam, kde jsem nebyla dobré tři roky." lituju svého rozhodnutí. ,,Maličká, stačí." odtáhne se a koukne mi vážně do očí. ,,Teď budeš hezky dýchat se mnou jo?" vezme jednu moji ruku a přiloží si ji na jeho hruď, abych cítila jeho nádechy a výdechy. Snažím se soustředit na to, jak dýchá a následovat ho. Už jsme dávno vzletěli, jen se nadnášíme v nadmořské výšce. Po asi pěti minutách, co spolu dýcháme se začnu uklidňovat. Když se uklidním, rozepnu si pás, hned si na něj sednu obkročmo a pevně ho obejmu kolem krku. ,,Děkuju.. děkuju, že jsi mi pomohl a ustál to." šeptnu do ucha. ,,Já abych to neustál? Trdlo, kdo si myslíš že jsem?" uchechtne se a pevněji mě stiskne. Nikdo mi nikdy nepomohl. Ani rodina. Ani Lucka. Buď nevěděli co už dělat, nebo mě v tom nechali se vymáchat. A nebo prostě a jednoduše už na mě neměli nervy. ,,Jsi první, co to ustál, víš.." šeptnu mu a hlavu vtlačím na jeho rameno. ,,Tohle je vtip, žejo?" zeptá se mě šeptem nevěřícně. ,,Není, kéž by byl." odpovím mu. ,,To mě mrzí, beruško, ale já tohle neudělám nikdy, tobě vůbec." Přitáhne si mě za pas ještě víc k sobě a líbá mě po krku. Muž mého života.. čím jsem si ho zasloužila? Někoho tak.. tak úžasného.
