V rouše beránčím

Informace

Po dlouhé době vás, mé čtenáře, opět zdravím. Vím, že jsem dlouho nebyla aktivní a spousta lidí mi i přes instagram psala, zda jsem se nerozhodla s Wattpadem úplně skončit - není tomu tak.

Milí přátelé a kolegové z univerzity, kteří mě začali sledovat, prosím, následující slova nejsou určena pro vaše oči. Prosím vás, abyste je tedy nečetli. Děkuji. Vy ostatní směle pokračujte dále.

Posledních pár měsíců pro mě bylo hodně náročných a já si neustále přála mít motivaci k psaní. Ta nicméně nepřišla. Skrze studium editorství a češtiny jsem trochu narazila na tvrdou realitu a začala vidět spíše cestu v grafice než ve psaní. Vím, že bych se neměla podceňovat a že spousta z vás má mé psaní rádo, že na tom nezáleží, když já sama ho mám ráda a baví mě to. Dostala jsem se ošem do fáze, kdy sama nevím, kudy vede má cesta.

S WATTPADEM NEKONČÍM A SE PSANÍM TÉŽ NE, jen potřebuju chvíli pro sebe, abych se mohla dát dohromady a získat zpět elán a radost ze psaní, ale také že života jako takového

Už vidím, že ne vše je procházka rajskou zahradou. A vidím, jak těžké je v dnešní době prorazit. Začínala jsem se snem vydat knihu, ale zatím se mi podařilo pouze zdobit knihy svými obaly. Začínala jsem se snem, že chci vydat V rouše beránčím, ale skrze studium též vidím, že jsem měla ego a naděje až moc vysoké a že mám ještě co se učit a jak se zlepšovat, než ten sen uskutečním. A možná je V rouše beránčím souzeno zůstat pouze zde. Kdo ví, aktuálně bych se ho přesto styděla vydat a stát si za ním. Je to můj nynější názor, ačkoli příběh z celého srdce miluji a nedám na něj dopustit. Říkala bych tomu spíš tak, že jsem dospěla a vyspěla a ztratila růžové brýle. Z tohoto důvodu i přepisy VRB stojí, nepokračují, stagnují. Přesto hodlám (v neznámé budoucnosti) pokračovat, aby aspoň příběh dostal, co si právem zde zaslouží - velké úsilí a snahu a zároveň lásku, což ovšem akutálně v nabídce nemám.

Nikdy jsem se netajila, že všechny mé knihy jsou inspirované skutečností a každá z postav nese kousek mě či mého okolí. Abych se přiznala, poslední dobou se cítím jako Via, jako Colin a částečně jako Jessica. Je to těžké. Asi dva měsíce zpět jsem se kompletně odmlčela na sociálních sítích, abych si dala čas na zotavení, pomohlo to na chvíli. Zjistila jsem, že psát o depresích, o sebevraždách a i o lásce je velmi těžké, když některé z emocí vůbec nezažíváte a trpíte jejich absencí, a některé jsou naopak v plné palbě tak moc, že vám ukusují kus ze života. Nechci být Via... Ale vím, že ona a její příběh si zaslouží konec, ať už jakýkoli, a že kniha by MĚLA BÝT DOPSÁNA.

Doufám, že úspěšné státnice mi dají nějaké nakopnutí opět pokračovat, nebo že se něco takového prostě "objeví" jeden večer nad šálkem kávy, ale nemohu nic předpovídat a říct, kdy se objevují nové kapitoly či přepisy. Vím, že to není nejideálnější situace a přesto mám aspoň naději, že v těchto časech vytrváte a zůstanete se mnou. A že až se nová kapitola objeví, budete tento malý úspěch slavit se mnou. I když nevím kdy.

Děkuji všem, kterým tato zpráva byla určena a kteří ji až sem dočetli. Stálo mě dva týdny příprav se odhodlat toto napsat, ale cítila jsem, že to dlužím nejen vám, ale i všem mým příběhům.

Uvidíme se zase příště :)