Král školy

~1~ CASSIDY

Asi každý zná ten pocit, když vstupuje do nové školy, kde nikoho nezná. Ano, a to jsem právě zažívala já. Ale naštěstí ne poprvé v životě. Každý si řekne, že změnit školu je opravdu dokonalý, ale není. Hlavně když v té staré škole máte kamarády.

Ale já nemohla jinak. Co rodiče řeknou, já splním. Nebo aspoň do teď to tak bylo. Už mě to nebaví. Rodiče se sice přestěhují kvůli práci, ale stejně jezdí někam za prací mimo USA, takže jsem většinu času doma sama. Ale tentokrát se to změní.

Přestěhovali jsme se do části USA, kde bydlí moje babička, teta a další členové naší rodiny. Což znamená, že v tom obrovským baráku, před kterým se teď nacházím, nebudu věčně sama. Nejsem jedináček, mám staršího bratra, který hraje za Portugalsko v nějakém dokonalém fotbalovém týmu a vydělává dost pěkný prachy. Ale ten si už zkrátka žije svůj život v Portugalsku s dokonalou rodinou. Někdy mu to i závidím.

Zamkla jsem dveře toho obrovského domu, spíše vily, a rozešla se k zastávce na autobus. Rodiče museli koupit dům, který je na kopci, sice s velkým výhledem, ale dostat se odsud do města, je docela fuška. Ale jsem šťastná, protože za necelý dva měsíce mi bude osmnáct a koupím si auto. Řidičák už mám, ale zatím jsem jezdila jen nějakými tátovými auty a na ty prostě nemám nervy. Jeho auta jsou totiž spíše roboti než auta a prakticky si to řídí samo.

Samozřejmě máme i dva řidiče, tři zahradníky a jednou za týden k nám chodí uklízečka. Akorát s rozdílem, že já takové služebnictvo nepotřebuju. Dokážu se o sebe postarat sama a rodiče to dost dobře ví.

Konečně jsem sešla ten urputný kopec k zastávce, kde už čekali nějací dva studenti. Jeden vypadal jako kdyby právě utekl z psychiatrie a druhá holka měla více černého oblečení a make-upu než chování.
Jen jsem nad nimi protočila oči a radši si dala sluchátka do uší. Do minuty přijel autobus a já nastoupila dovnitř.

Bylo zde docela prázdno, což bylo dobře. Aspoň jsem nemusela sedět vedle nějakého smradlavého starého chlapa, na které jsem měla v bývalým městě docela štěstí.

Autobus zastavil u školy a já konečně vystoupila z toho pojízdného vozidla, do kterého teď budu vstupovat každý den. Nadechla jsem se čistého vzduchu a zamířila ke škole.

Před školou stáli nějací studenti a zajímavě si mě prohlíželi. Většinou to byli kluci, kteří mě hltali pohledem a nebo holky, které mě zase zabíjely pohledem. Tak pardón, ale já za to nemůžu, že se rodiče přestěhovali.

Došla jsem až ke dveřím a nadechla se. Jak se říká.
První den vkročit pravou nohou. Co bych to nebyla já, abych na to každý rok nezapomněla. Ale letos to byla výjimka. Dala jsem si záležet. A možná to taky bylo tím, že do té školy vstupuju sama a ne s kamarády.

Hned jakmile jsem popošla pár kroků, uviděla jsem několik studentů z téhle školy. Někteří se usmívali, někteří se šklebili a ostatní raději sklopili hlavu ke svému mobilu, do kterého čuměl asi každý.

Konečně jsem našla ředitelnu a zaklepala. Když se ozvalo ,,dále", vstoupila jsem dovnitř. Byla jsem najednou v nějaké kanceláři, kde zrovna seděl ředitel školy a nějaká holka. Vypadala docela mile. Blondýna s modrými oči a krásným úsměvem.

,,Dobrý den, jsem Cassidy Donvichová, jsem tu nová," pozdravila jsem a snažila se udělat hezký úsměv. Jak já jsem tohle nesnášela.

,,Ano, už tě zde čekáme. Jsem Philip Richard, ředitel školy Valmedon. Tohle je Naomi. Provede tě tady a ukáže vše, co budeš chtít vědět," řekl ten chlápek, co si říká ředitel a usmál se. Podívala jsem se na tu holku. Zdála se být milá. Mohli by jsme být kamarádky.

,,Takže můžete jít dámy. Kdyby něco, tak se ještě zastav Cassidy," řekl a na obě se usmál. Obě dvě jsme vyšly ven a ta holka se na mě hned obrátila.

,,Jsem Naomi, ráda tě poznávám. Provedu tě tady a ukážu ti třídu. Jsme ve třídě spolu, takže super," řekla tak rychle na jeden nádech, že jsem ji ani moc nerozuměla.

,,To je skvělé," řekla jsem nazpět a usmála se. Vydaly jsme se chodbou ke skříňkám.

,,Tohle je tvoje skříňka a třídu máme támhle vzadu za rohem. Já mám skříňku hned naproti tobě," řekla a usmála se. Zadala jsem si svůj kód a Naomi si mezitím vytáhla svoje věci ze skříňky.

,,Tak jo, jdeme na hodinu," řekla Naomi a už mě táhla do třídy. První den školy s naší třídní učitelkou. Když jsme vstoupily do třídy, většina míst už byla zabraná, ale tři místa ještě volná byla. Sedla jsem si před Naomi a její kamarádku, která se podle všeho jmenovala Sofie. Vedle mě zatím nikdo neseděl.

Do třídy vešla učitelka, která mohla mít kolem tak padesáti roků. Na všechny se usmála a pozdravila. Pak se podívala na mě.

,,Ty budeš Cassidy, co kdyby jsi se nám představila a něco o sobě řekla?" Zeptala se a nepřestávala se usmívat. V tom do třídy vešel hnědovlasý kluk s kapucí na hlavě. Měl černou mikinu a šedé kraťasy. Zvedl obličej a podíval se na učitelku.

,,Chade první den a už jdeš pozdě," upozornila ho učitelka.

,,Omlouvám se," řekl a porozhlédl se po třídě.

,,Jediné místo je vedle Cassidy, takže běž za ní," řekla učitelka a ukázala na místo vedle mě. Ten kluk jen protočil oči a sedl si vedle mě. Docela to z něj táhlo kouřem.

,,Tak Cassidy, postav se a něco nám řekni," řekla.
Vstala jsem a porozhlédla se po třídě. Všichni se na mě dívali a já se zase začala cítit nervózně.

,,Tak, jmenuji se Cassidy Donvichová. Přestěhovala jsem se sem se svými rodiči. Do teď jsem dělala atletiku a miluju běhání a posilovnu. Ráda zpívám a můj nejoblíbenější předmět je matika," řekla jsem už svůj docela naučený monolog.

Někteří žáci si začali něco šuškat, asi kvůli mému bratrovi, který je docela dost známý.

,,Dobře, děkuji. Můžeš se posadit," řekla a začala se věnovat svému výkladu. První hodina byla za námi a my teď měli chemii. Vyšla jsem ze třídy a zamířila si to ke své skříňce. Jenomže se zrovna před ní cucal nějaký pár.

Odkašlala jsem si a založila si ruce v bok. Nic.
Znovu jsem si nahlas povzdechla. Opravdu jsem je nechtěla rušit z jejich aktivity, ale potřebovala jsem si vzít věci na hodinu.

,,Pardón, vy dva, ale jste před mojí skříňkou a ráda bych si vzala věci na hodinu," řekla jsem docela nahlas, aby mě slyšeli. Řekli si o to sami.

Tak je tady další příběh o fotbale. Nevím, co mě baví více, jestli fotbal nebo hokej. Ale snažím se to střídat. Každopádně doufám, že se vám to bude líbit. Tak ahoj.