Našel jsem tě...(skz)

24

Probudil jsem se šokem. Donutilo mě to prudce se posadit a z hluboka se nadechnout. Oči jsem měl dokořán a chvíli přemýšlel, co to sakra bylo? Jako kdyby mnou projela elektřina.
Koukal jsem se vedle sebe a Jeongjin byl stále vedle mě a spal.

Rozhodl jsem se, že v posteli už déle nebudu a tak jsem si to namířil dolů. Z nějakého důvodu jsem měl tendenci jít do Binovy pracovny.

Jakmile jsem otevřel dveře, tak se mi naskytl pohled na Hyunjina s Chanem, jak si hrají s taserem.

,, Děláte si srandu, že Jo? Vy si vážně hrajete s taserem?"

První se mě lekli, což znamená, že předtím nezaregistrovali mojí přítomnost.

,, OH dobré ráno Lixi. Chtěl bych tě opravit, my si nehrajeme s taserem, my trénujeme."
Hyunjin byl nějaký čilí na to, že celou noc nezamouřil oči.

,, Tak to je fajn, ale šokem se opravdu budit nemusím."

,, Šokem? Jako elektrickým?"

Zpoza knihovny vyšel Changbin.

,,Jo"

Nechápal jsem, co ho na tom tak zaujalo.

,, Kde je vlastně ten kluk?"

Hyunjin se rozhlédl po celé místností a panika v jeho očí byla více než jasná.

,, Šel na záchod." Odpověděl Changbin.

,, Aha. Nevíte kolik je hodin?"

,, Chvilku po osmé. Nemáš hlad? Udělal bych snídani." Zeptal se mě Chan a šel ke mně. Natahoval se pro pusu, ale já se odtáhl, což ho zmátlo.

,, Právě jsem vstal, mám nevyčištěné zuby a jsem po chlastačce, věrmi, mě nechceš líbat."

,, Já mám hlad." Ozval se Hyunjin.

,, Tebe se nikdo neptal."

Hyunjin ohrnul rty nad Chanovou odpovědí a zkřížil ruce na prsou.
Changbin ho vzal kolem ramen a usmál se na něj.

,, Co by sis dal k snídani?"

Hyunjinovy se rozzářily oči.

,, Stejk."

,, Tak na to zapomeň, bude omeleta."

S tím Changbin opustil místnost a předpokládám, že šel do kuchyně.

Hyunjin povzdechl  a pokroutil hlavou. ,, Mám já tady nějaký slovo vůbec?"

Jisung pov:

Začal jsem se probírat s ukrutnou bolestí hlavy. Už nikdy nepiju.

Promnul jsem kořen nosí a pomalu se posadil. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se, kde to vlastně jsem?
Potom jsem uviděl Minha v křesle s knihou v ruce. Abych byl upřímný, tak nějak mě jeho přítomnost nepřekvapila, či nevyděsila.

Byl tak zabraný do knihy, že ani nevím, jestli si vůbec všiml, že jsem se probudil.
Mohu už s jistotou říct, že se nacházím v Minhově pokoji. Už jsem tu byl a vůně jeho parfému je nasáklá dekou, kterou jsem byl do teď přikrytý.

Nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem byl na nohou a stál před ním.
Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale zase jsem jí rychle zavřel. Co bych mu vlastně řekl? Nic mě nenapadá a pphled na něj s ranním hnízdem na hlavě mu dodávalo roztomilost a zároveň majestátnost, že každý zbytečný zvuk by narušil všechno a to, co právě mohu vidět, by se rozpadlo, jak nějaké puzzle.

Netuším jak dlouho jsem ho pozoroval, ale nakonec zvedl hlavu a podíval se na mě.

,, Užíváš si výhled."
Jeho ranní chraplák mi způsobil husí kůži.

,, Jo" bezmyšlenkovitě jsem odpověděl a sám sebe překvapil. Nejen mě, i jeho.
Překvapení hned vystřídal úšklebek na jeho tváři.

,, Vyspal ses dobře?"
Odložil knihu a věnoval mi jeho veškerou pozornost, což mě z nějakého důvodu znervóznělo.

,, J-jo, asi. Nevím, moc si toho ze včerejška nepamatuju. Doufám, že jsem neudělal nějakou věc, za kterou bych se teď měl stydět."
Poškrábal jsem se na zátylku a koukal se na knihu, která teď byla odložená na stole a nedávno obývala Minhovy ruce.

,, Svlékl ses do naha a běhal po naší ulici a křičel, že tě honí duch."

,, Cože!?"
Prvně jsem se vyděsil, ale jeho potupělý smích mi napověděl, že pravda zní trochu jinak.

,, Ya! Nedělej si ze mě legráciky hned po ránu, když mám kocovinu!"
Zamračil jsem se na něj a překřížil ruce na hrudi.
To ho z nějakého důvodu rozesmálo ještě víc.

Tak a dost! Nebudu se s ním bavit jestli si ze mě bude takhle utahovat hned po ránu. Ani jeho krásný kukuč mi nezabrání jít pryč.
A přesně to jsem udělal. Otočil jsem se na patě a štrádoval si to ke dveřím.

,, Ježiš dobře, už se nebudu smát."
Chytil mě za paži a přitáhl k sobě. To mě samozřejmě nezastavilo se na něj mračit. Teda... to jsem si myslel, když jsem se mu díval do očí. Ten jeho pohled...
Uh! Nesnáším ty jeho překrásné oči! Jeho lícní kosti, jeho plné rty, jeho nos, jeho blednou pleť, jeho vlasy temné jako hlubiny oceánu, jeho....

,, Jisungie~"
Promluvil tišším toném, že jsem měl co dělat, abych se nesesypal.

,, Hm?"

,, Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit."

Z nějakého neznámého důvodu mě polila nervozita a ten hezký moment byl pryč. O čem chce mluvit? Provedl jsem něco? Řekl jsem v opilosti něco? Nemohl si všimnout mých modřin? Oblečení mám na sobě, takže to je malá pravděpodobnost.

,, Víš-"

*buch!

Do pokoje vpadl Changbin.

,, Zdárek hrdličky, předtím něž se pustíte do sebe, tak mám otázku. Jdu dělat k snídani omelety, dáte si?"

,, Jojo, dáme si oba."

,, Dobře, tak počítejte s tím, že to dlouho nezabere, tak hlavně s ničím nezačínejte."
Mrkl na nás a potom za sebou zavřel dveře.

Cítil jsem jám mi hořeli tváře.
O-on si právě myslel, ž-že mi jsme...

Minho si zřejmě všiml mého výrazu a zasmál se.

,, Ježiš, to je v pohodě, Jisungu. Bin takhle pořád provokuje."

*😳*

Hoďte mi někdo na zem matraci než sebou seknu.

__________________________

Zdravím!

Omlouvám se za tak dlouhou dobu co jste museli čekat. Mám teď toho hodně a ke psaní se nějak nedokážu dokopat. Proto jsem přišla s jedním radikálním řešení. Dám si pauzu.

Takže oficiálně si dávám padla.
Netuším na jak dlouho a doufám, že až se vrátím, má tvorba bude lepší.

Doufám, že se vám  kapitola líbila a přeji hezký zbytek dne.

Mucq💜