Zajatý princ

Kapitola 6.

Kdyby se Angara někdo zeptal, jaký je den nebo jak dlouho byl na té zatracené pašerácké lodi, nevěděl by. Čas mu splýval, zcela vyčerpaný a zraněný si vlastně pamatoval jen těch pár chvil, kdy byl při vědomí. Trocha vody a jakási nechutná šlichta, kterou mu během cesty nabídli k jídlu, ho nedokázaly pořádně zasytit. Byl hladový, žíznivý, unavený a rána na hlavě ho nesnesitelně bolela.

Zavřený v tmavé, studené kobce bez oken, nedokázal určit, zda je den nebo noc. Z lodi ho museli vyvléct násilím, všechny zbytky svých sil využil k tomu, aby se svým věznitelům vyprostil, ale jakýkoliv odpor byl marný. Vlastně by neměl šanci, ani kdyby byl v plné síle. Bylo jich moc a jejich úmysly byly více než zřejmé. A ještě si otevřít pusu na krále? Jak si mohl dovolit požadovat, aby ho ten zmetek ve vínovém kabátci a korunou na hlavě vůbec pustil?

Byl drzý na toho šaška, co si říkal král, a za trest ho zavřeli sem. Do vlhké kobky bez oken, kde mu společnost dělaly jen krysy, špína, nechutný zápach hniloby a jeho vlastního zoufalství. Jeho žaludek zoufale toužil po troše jídla, ústa měl vyprahlá a při životě ho držely jen vzpomínky na jeho milované království. A také touha po pomstě. Seděl na studené kamenné zemi, ruce připoutané okovy ke zdi, a jediné, na co myslel, byl útěk. Nějak se odtud přece musí dostat! Nikdy se svým věznitelům nepodvolí, nikdy se nestane otrokem. Jeho hrdost mu to nedovolí. Nikdy!

Z myšlenek ho vytrhlo šramocení klíče v zámku. Dveře jeho kobky se otevřely a dovnitř konečně pronikly paprsky denního světla. Muže, který vešel dovnitř v doprovodu dvou poskoků, dobře znal. Viděl ho s králem v přístavu. Motal se kolem něj a pořád mu pochleboval.

Berdelixovi stačilo jen pár kroků, zastavil se přímo u sedícího spoutaného Angara, a poťouchle do něj drbl špičkou nohy.

„Á, náš drzý chlapeček je už vzhůru. Tak co, máš hlad?"

„Ne, nemám hlad, chci, abyste mě okamžitě pustili." Angar se musel hodně snažit, aby jeho hlas zněl dost pevně, ale ne povýšeně. Přece jen, byl v jisté nevýhodě. Ovšem Berdelixe svým požadavkem dost pobavil.

„Jo, tak ty chceš? Asi by sis měl uvědomit, že nejsi v pozici, kdy můžeš něco chtít."

Angar se zamračil. Ten králův poskok ho štval už jen svojí přítomností tady, ale ze svého požadavku ustoupit nehodlal.

„Víš vůbec, kdo jsem? Jsem princ Angar, následník trůnu a budoucí král království Atara. Chci, abys mě okamžitě pustil. Musím se ihned vrátit domů!"

Berdelix se po jeho slovech začal řehtat. „Jo, tak ty seš princ? Z Atary, jo? Tak to promiň, princátko, asi bys raději královskou komnatu a nějakou pořádnou pečínku do huby, co? A nemám ti ještě načechrat polštář a zazpívat ukolébavku před spaním?"

Angar vztekle zacloumal okovy, které ho držely pevně připoutaného ke zdi, ale ty samozřejmě nepovolily ani o píď. Neměl sílu se osvobodit, ale měl dost sil na to, aby trochu bezmyšlenkovitě Berdelixe nakopl nohou. Ano, bylo to trochu dětinské, neuvážené, a hlavně dost hloupé. Horší, než fyzické rány je uražená ješitnost, což měl za pár chvil poznat na vlastní kůži. Berdelix se přestal řehtat a jeho obličej nabral děsivého výrazu.

„Já tě zkrotím, ty černovlasej parchante. Je mi fuk, kdo seš. Tady jsi jen ta nejnuznější špinavá děvka, která bude dělat, co se jí řekne. Chopte se ho!"

Stráže na jeho slova reagovaly okamžitě. Uvolnili Angara z pout, popadli ho a vytáhli z kobky ven. Nemilosrdně ho vlekli dlouhou chodbou, na jejímž konci byly velké kované dveře. Místnost, která se nacházela za nimi, byl zhmotněním všech Angarových nočních můr. Zde se krotili ti, kteří se nechtěli podvolit králi a jeho příkazům. Berdelixova nejoblíbenější místnost, ve které trávil až nechutné množství času. Způsobovat bolest a utrpení ostatním byla jeho oblíbená činnost, a tahle zatuchlá místnost plná mučicích nástrojů mu ji umožňovala.

Angar se vzepjal z posledních sil, když se ho stráže pokoušeli položit na širokou lavici uprostřed místnosti. Jeho snaha byla marná jako vždy, skončil na břiše, ruce i nohy mu pevně přivázali, aby se nemohl ani hnout. Byl Berdelixovi vydán napospas, a králův rádce si pohled na bezmocného prince užíval. Pokynul jednomu z pohůnků, který mu okamžitě podal krátký bič.

„A teď ti ukážu, jak u nás krotíme divokou zvěř."

Angar jen bezmocně sevřel ruku v pěst a zatnul zuby. Nikdy nedá najevo bolest, nikdy se před nimi neponíží tím, že bude křičet!

Při první ráně mu hrkly bolestí slzy do očí. Nedokázal je spočítat, netušil, kolik ran mu Berdelix uštědřil. Snad deset, dvacet? Záda měl v jednom ohni, ukrutná, palčivá bolest se šířila celým jeho tělem a po chvíli pohltila všechny jeho smysly. Ruce měl zaťaté v pěst, nevydal ze sebe jedinou hlásku, i když toužil tu nesnesitelnou bolest ze sebe vykřičet. Celé jeho tělo se třáslo a udělalo se mu zle od žaludku. Byla to nepředstavitelná muka, ale jediným důkazem, že trpí, byly slzy v jeho kaštanových očích.

Berdelix přestal až po dvacáté ráně. Se slizkým úsměvem plným potěšení si prohlédl princovy záda, pokryté od shora až dolů krvavými šrámy. „No, to by možná pro dnešek stačilo, co, princátko? To byla jen taková malá ukázka, jak tady zacházíme s těma, kteří si moc vyskakují."

Angarovi bylo srdečně jedno, co ten hlupák žvaní. Jeho vysílené tělo nedokázalo tu neuvěřitelnou bolest zvládnout. Ale ještě, než upadl do bezvědomí, slyšel Berdelixův hlas, který mluvil k těm svým poskokům. „Odneste tu kupu hnoje zpátky do kobky." Už necítil, jak ho odvázali, odtáhli zpět do té temné díry a hodili na studenou mokrou podlahu. Probral se, až když mu jeden z nich chrstl na záda vědro ledové vody.

A tak to šlo den za dnem. Nedali mu pořádně najíst. Ten suchý krajíc chleba, někdy i plesnivý, který mu každé ráno hodili, by nezasytil ani dítě. Měl žízeň, protože vodu mu občas nedali vůbec. Nenechali ho spát a odpočívat. V noci ho vytáhli na chodbu a donutili drhnout podlahu, jednou, dvakrát, někdy i třikrát, pořád dokola. Kolena i ruce měl rozedřené až do krve, bolel ho každičký sval v těle. Když se jim zdálo, že pracuje málo, na řadu přišly kopance, bití a ledová voda. Tiše to všechno snášel, urážky, ponižování, každou ránu, kterou mu uštědřili.

Ale od toho prvního výprasku Angar již nepromluvil. Sveřepě mlčel, protože věděl, že lítosti ani pomoci se tady nedočká. Ani Berdelix nedokázal hrdého prince zlomit, jen si to myslel, když se Angar po pár dnech přestal vzpouzet a odporovat. Byla to pouze přetvářka, myšlenka na pomstu a útěk z tohoto pekla bylo to jediné, co Angara udržovalo při životě. Zbitý, nemocný, na pokraji sil, ale nezlomený.

„Už je krotkej, pane. Vůbec neodmlouvá a dělá, co se mu řekne. Leze tu jak zpráskanej pes."

„Tak to moc dlouho netrvalo," slyšel posměšný Berdelixův hlas. „Dejte mu pořádně najíst a vykoupejte ho. Ať je připravený."

Angar slyšel hlasy za dveřmi své kobky a zpozorněl. Připravený? Na co má být připravený?

Co ještě mu osud v tomhle prokletém království přichystá?