Zajatý princ

Kapitola 3.

Byla to bolest, která přivedla Angara k vědomí. Pulsující, palčivá bolest, která mu projížděla hlavou jako rozžhavený nůž. Zprvu nic jiného nedokázal vnímat, jen to neustávající intenzivní tepání ve spánku přecházející v řezavé vlny, které cupovaly jeho myšlenky a vědomí na cucky. Až slzy ho donutily po chvíli otevřít oči. Zprvu neviděl nic, vše okolo něj bylo rozmazané, zahalené v šedočerném hávu bolesti a utrpení.

Netušil proč, ale jediné, co mu vytanulo v té černočerné tmě na mysli, byla slova jeho otce. Soustřeď se a dýchej. Přijdeš-li o oči, poslouchej! Přijdeš-li o sluch, dívej se! Nespěchej a přemýšlej, nikdy nesmíš zpanikařit, může tě to stát život. Soustřeď se, Angare! Jeho otec byl výborný bojovník a během jeho bojového výcviku nešetřil ani ranami, ani moudrými radami. Pamatoval si je všechny, do jedné. Soustřeď se a dýchej. Dýchej!

Dobrá rada byla v této chvíli nad zlato. Angar zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Žádného jiného pohybu nebyl schopen, měl pocit, že jeho tělo zavalila hromada těžkých balvanů. Znovu, a tentokrát velmi pomalu otevřel oči. Musel čekat notně dlouho chvíli, než se šedá mlha okolo něj rozplynula a dokázal aspoň trochu zaostřit.

Absolutně netušil, kde je. Pohnul hlavou, ale před sebou měl jenom zaprášenou podlahu a hromadu dřevěných beden. Podíval se nad sebe. Viděl dřevěný strop, kterým v některých místech pronikaly slabé paprsky denního světla, a osvětlovaly divoce vířící částečky prachu. Místnost ze dřeva, možná nějaká stará stodola? Jenže, stodola by se přece nehoupala. Proč se vlastně houpe?

Ne, nebylo mu dobře, hlava ho bolela jako střep a žaludek měl jako na vodě, ale že by ho jeho smysly takto klamaly? Znovu zavřel oči a prostě jen poslouchal. Slyšel kroky přímo nad ním, slyšel cizí mužské hlasy, pravidelné skřípání a vrzání dřeva. Slyšel vítr a šplouchání vody. Vody? To houpání…

Angar vyděšeně otevřel oči. Ne, i přes jeho zranění ho jeho smysly neklamaly. Byl na lodi. Určitě byl na lodi. Co se to, sakra, děje? Kde to je? Kam ho vezou?

A vzpomínky se najednou Angarovi vrátily jako blesk z čistého nebe.
Projížďka s Krenusem, ti maskovaní muži, kteří na něj čekali zákeřně ukryti uprostřed lesa. Rána do hlavy, která mu vzala jeho sílu. Čím ho vlastně praštili? Možná kamenem, bylo to hodně rychlé, tvrdé a nečekané. Dostal strašlivý vztek. Ten parchant Krenus, celé to měl dobře naplánované a bylo naprosto jasné, proč. Chtěl trůn, chtěl bohatství a slávu, ale byl moc zbabělý na to, aby ho zabil. Ale co bude teď Atarou, co bude s jeho milovaným královstvím?

Ten šílený vztek vlil do Angara naprosto neočekávanou vlnu síly. Chtěl se pohnout, zvednout se, ale nešlo to. Až teď zjistil, že má ruce pevně svázané za zády, a nohy také. Prsty měl ztuhlé, zraněné tělo a rozbolavělé svaly bolely jen o něco méně než jeho hlava. Chvíli sebou zuřivě cloumal, ale provazy, kterými byl svázaný, nepovolily ani o píď. Byl to naprosto marný a dost vysilující boj, který po chvíli vzdal. Prostě jen ležel na té špinavé podlaze, vyčerpaný, polonahý a naštvaný.

Ten pocit naprosté bezmoci a zuřivosti ho během pár okamžiků naprosto pohltil. Jen netušil, že v příštích pár měsících ho zažije ještě tisíckrát. Bezmoc, zoufalství, stesk po domově, čistý vztek smíchaný s nekonečnou touhou po pomstě. A zatímco s ním cloumal ten obrovský příliv emocí, kdesi vzadu bouchly dveře. Probraly ho až kroky, které mířily směrem k němu. Rychle zavřel oči. Chtěl předstírat, že je stále v bezvědomí, ale příchozí mu jeho plán zhatil.

„Ještě chrápeš, spratku?“ ozvalo se za Angarem, a vzápětí ho někdo tvrdě nakopl do boku.

Angar sebou škubl a zasténal, protože tak tvrdou ránu nečekal. Bodejť by ho nebolelo celé tělo, jestli do něj takhle kopali, nebylo se čemu divit. Otevřel oči a podíval se na osobu nad sebou. Muž, který se nad ním skláněl, měl na první pohled do dobráka daleko. Černé umaštěné vlasy mu plandaly kolem zarostlého obličeje a krotil je pouze špinavý šátek uvázaný přes čelo kolem hlavy. Stejně ušmudlané kalhoty s velkou záplatou na koleni doplňovala košile, která kdysi dávno, před mnoha lety, mohla být bílá. Chlap na něj vycenil svoje černé zuby, tedy ten zbytek zubů. Z jeho dechu byl cítit alkohol.

„No konečně, kapitán bude mít radost. Aspoň se nebude muset starat, co s mrtvolou.“ Chlapík se přihlouple zachechtal a znovu Angara nakopl špičkou boty.

„Nesahej na mě, ty pobudo, víš, kdo já jsem?“

„Mě je fuk, kdo seš. Ale vím, kým za pár dní budeš,“ řehtal se chlapík, což Angara přivádělo k vzteku.

„Pusť mě. Jsem princ Angar, rozumíš? Okamžitě mě rozvaž!“

Jeho rozkaz chlapíka popudil, takže neváhal Angara počastovat několika dalšími, velmi tvrdými a bolestivými kopanci. Klekl si na koleno a jeho kostnatá ruka pevně stiskla Angarův krk. „Tak mě poslouchej, ty spratku. Je mi fuk, kdo jsi byl. Tady jsi nejsi nic, jen žebrák, co se tady válí ve špíně jako prase. A jestli se mnou nebudeš mluvit, jak se patří, tak tě tady nechám chcípnout hlady a žízní, rozumíš mi, ty princátko?“

Angarovi se nedostávalo vzduchu a jen tiše zachroptěl. Chlapík to zřejmě bral jako souhlas, protože konečně pustil jeho krk, stoupl si, a ještě si do Angara párkrát pořádně kopl. Angar tu bolest snášel se zatnutými zuby a z posledních svých sil. Chlapík si znechuceně odplivl, a už se otáčel k odchodu. Jejich rukojmí byl naživu, což bylo asi jediné, co ho zajímalo.

Angar konečně popadl dech, ale jediné, na co zmohl, bylo pár slov.

„Kam mě vezete?“ zachroptěl zoufale směrem k chlapíkovi.

Chlapík se zastavil, podíval se na něj a podezřele úlisně se usmál. „Chceš to vědět, princátko? To ti moc rád řeknu. Do Ostrovního Království. Tak neděj žádný blbosti, ať za tebe dostaneme pořádný prachy. Potřebujeme tě tam dostat vcelku a živýho.“

Chlapík domluvil, otočil se, odešel a nechal vyděšeného Angara napospas šeru a samotě. Princ dobře věděl, co je Ostrovní Království. Naprostý opak jeho Atary, království, ve kterém si podávala ruku bída s nouzí, bolest s utrpením, krutost s intrikami. Království bolesti a otroků, utrpení bez hranic, království strachu a ponížení.

Angar zoufale zalapal po dechu. Tak tam ho vezou? Jaký mu jen jeho bratr připravil osud? Bolest na srdci, kterou cítil, byla stále větší a větší, až ho pohltila celého. Milosrdné bezvědomí mu dalo na chvíli odpočinout od utrpení, které prožíval. Tichý, milosrdný únik do temného světa beze snů.

Ale ten svět, do kterého se Angar za pár dní probudí, bude pravým peklem.