Zajatý princ

Kapitola 2.

Tři dny před korunovací….
V ďábelské mysli se vždycky zrodí ďábelský plán. A nad Angarem, zavaleného povinnostmi a smutkem po ztrátě otce, se začaly pomalu stahovat černá mračna. A přesto se všechno odehrálo v takový krásný slunečný den, kdy na blankytně modrém nebi nebylo jediného mráčku. A zatímco dvorní jasnovidci předpovídali na den korunovace krásné počasí bez deště, ještě nikdo netušil, že Atarskou zem bude brzy smáčet něco úplně jiného než životodárné kapky deště.

Slzy a krev.

Byl to prostě jen další krásný slunečný den. Angar se právě vracel z korunního sálu, kde byl téměř celé dopoledne Jardenem a ministry zaučován, jak bude probíhat za pár dní jeho korunovace. Byl krapet unavený, protože probdělé noci se na něm dost podepsaly. Však se taky Jarden mračil, když ho viděl, jak bez ustání zívá. Jenže, jak mohl v klidu odpočívat, když ani v noci nemohl samými starostmi spát.

Zívl si, děvečkám jdoucím okolo odpověděl na pozdrav jen tak na půl pusy, a zamířil si to rovnou k východní části hradu, kde byly jeho pokoje. Rychle vyběhl schody do prvního patra, a byl tak ponořen do vlastních myšlenek, že do svého bratra jdoucího po schodišti málem vrazil.

„Kam ten spěch, bratříčku?“ Krenus Angara rychle chytil za předloktí, aby mu nezmizel z dohledu, a donutil ho zastavit.

„Co myslíš, mám dost práce.“ Angar se Krenusovi vytrhl a chtěl pokračovat směrem ke svým dalším dnešním povinnostem. Ale Krenus se nenechal jen tak odbýt. Vždyť ani toto náhodné setkání na schodišti nebylo vůbec dílem náhody, ale bylo předem pečlivě naplánované. Vždyť tu na Angara číhal už dobré dvě hodiny, takže se rozhodně nechtěl nechat jen tak odbýt. A tak šel rovnou k věci.

„Poslyš, Angare, vím, že máš teď hodně práce, ale co takhle malá projížďka na koni?“ Krenus svoji otázku doprovodil tím nejlepším úsměvem, na který se při své zákeřné povaze zmohl.

Angarovi ale nebyla po chuti ani projížďka, ani jeho bratr. Nikdy k sobě neměli moc blízko. Dobře věděl, že Krenus na něj žárlí, závidí mu jeho budoucí postavení i moc, kterou za pár dní získá. Neměli se rádi, už když byli mladí chlapci, a jejich vzájemná nevraživost jim vydržela až do dnešních dní. A občas se svoje emoce ani neobtěžovali skrývat.

„S tebou. Ani ne, díky,“ odsekl Angar, ale Krenus mu zastoupil cestu.

„Ale no tak, bratříčku, měl by sis trochu odpočinout. Slyšel jsem Jardena, jak královně říká, že pořád pracuješ. Nepřijde ti malá projížďka vhod? A kromě toho, až budeš král, nebudeš mít na tyhle věci vůbec čas. Dvě hodinky v sedle by ti mohly přijít k duhu? A dnes je tak krásné počasí, co říkáš?“

Angar na to neřekl vůbec nic. Nechtělo se mu, ale Krenus mu nedovolil udělat další krok, a ještě chvíli do něj neodbytně hučel. Je tak krásné počasí, naše poslední projížďka jako dvou princů, a otce by určitě moc potěšilo, kdyby viděl, že spolu dobře vycházíme, nemyslíš, Angare?!

Ach ano, zvláště tato Krenusova poznámka Angara zasáhla. Otce by to určitě potěšilo, často je káral, že by spolu měli vycházet jako milující bratři, ne jako rivalové.

Váhavě pokrčil rameny. „Dobrá, možná po obědě, na chvíli.“

„Skvělé, bratříčku, hned řeknu podkonímu, aby nám nachystal koně,“ plácl ho Krenus přátelsky po zádech a spokojeně odkráčel.

Takže projížďka s bratrem. Výtečný oběd Angarovi pěkně zhořkl v ústech, ale rozhodl se, že těch pár hodin v jeho společnosti prostě vydrží. Jeho otec by byl rád. Ano, byl by určitě rád, že spolu vycházejí. A on, jako budoucí král této země, musí být shovívavý, a mít pochopení pro slabosti a špatné stránky svých poddaných. I svých příbuzných. Z myšlenek ho vytrhl sluha, který mu přišel oznámit, že koně jsou připraveni a jeho výsost princ Krenus na něj čeká na nádvoří.

A Krenus na něj opravdu čekal. Jen on sám a dva koně. Kolem se sice motalo pár stráží, ale doprovod s nimi nejel žádný.

„Nikdo s námi nejede?“ Angar byl překvapený, ale Krenus jen mávl rukou a zasmál se. „Copak? Nejlepší bojovník království a bojí se jet sám?“

Krenus se zahihňal a Angar se naštval. „Ne, samozřejmě, že se nebojím,“ odsekl svému bratrovi vztekle. Jistě, neměl strach, ale Krenusovo rýpání ho pěkně štvalo. Rozhodl se, že jeho jízlivé poznámky bude ignorovat a nenechá si dnešní den příjemný den ničím zkazit. Počasí bylo nádherné, cestou poslouchal Krenusovo žvanění o nesmyslech jen tak na půl ucha, odpovídal mu jen občas, a nakonec se naprosto zahloubal do svých myšlenek. A vlastně se probral až ve chvíli, kdy se Krenusovo hloupé žvanění změnilo v hlasité nadávání, a jeho bratr seskočil z koně.

„Co se děje?“

„Jen uvolněný třmen, hned to spravím.“ Krenus zmizel za koněm a cosi tam kutil. Angar se konečně rozhlédl kolem sebe. Kde to vůbec byli? Ani netušil, jak dlouho byli na cestě, nevnímal čas ponořen do svých myšlenek. Prašná cesta lemovaná vzrostlými stromy a hustým křovím mu nebyla moc povědomá, a to znal v okolí hradu snad každou cestičku. Ale jeho pozornost upoutalo hlavně ticho. Nikde nebylo ani živáčka, neslyšel ani ptáčka pípnout, jako by příroda najednou přestala dýchat. A z toho zvláštního, naprosto nečekaného pocitu nebezpečí, mu přejel mráz po zádech. Rozhlédl se, a přestože se nikde nepohnul ani lísteček, najednou měl pocit, že ho sledují tisíce očí.

„Můžeš mi pomoct?“ slyšel Krenuse, a ač nerad, nakonec seskočil z koně.

„Teď,“ zařval najednou Krenus, a ten mrazivý pocit plíživého nebezpečí se najednou zhmotnil do skutečných osob. Husté křoví se zavlnilo a v mžiku vyplivlo na prašnou cestu asi dvacet po zuby ozbrojených mužů. Obličeje měli zakryté šátky, ale jejich oči nevěstily nic dobrého.

Angar rychle sáhl po svém meči, ale bylo pozdě. Něco tvrdého, těžkého a velkého ho zasáhlo přímo do spánku. Vykřikl bolestí, před očima se mu zatmělo, a jen stěží se dokázal udržet na nohách. Zapotácel se, zoufale se téměř poslepu snažil nahmatat rukojeť svého meče, ale silné paže ho strhly na zem. Dopad na prašnou cestu byl stejně tvrdý a bolestivý jako rána do hlavy.

„Vezměte mu meč! Vezměte mu meč! Držte ho, pořádně ho držte! Nesmí vstát!“ Kdesi v dálce slyšel vzteklý řev svého bratra, který ho přiváděl k nepříčetnosti. Z posledních sil se vzepjal, ale jakýkoliv pokus osvobodit se byl marný. Bylo jich příliš mnoho, jeho šance na osvobození byla nulová. A prosit, aby ho pustili, bylo příliš nedůstojné. Stejně by to neudělali.

Šedá mlha se po chvíli rozestoupila a nad sebou spatřil rozesmátý Krenusův obličej. „Víš Angare, náš otec tě vždycky chválil, jak jsi chytrý a silný. Ale ve skutečnosti jsi pěkný hlupák a slaboch.“

„Za tohle tě zabiju, Krenusi,“ zachroptěl Angar z posledních sil. Krenus se jen ušklíbl, pak kývl na jednoho z mužů, a další tvrdá rána do hlavy poslala Angara už definitivně do říše snů.

Krenus chvíli stál a díval se na krev, která v pramíncích stékala Angarovi po spánku. Dopadala na zem a míchala se s prachem a špínou cesty. Tenhle pohled se mu moc líbil, doslova se kochal pohledem na bratrovo bezvládné tělo. Mohl nechat Angara zabít, ale smrt by byla moc jednoduchá. Ne, on si pro svého bratra připravil něco mnohem horšího. Chtěl ho ponížit, pošpinit, zlomit jeho hrdost, zbavit ho veškeré lidské důstojnosti. Chtěl, aby jeho bratr trpěl, a to tím nejhorším možným způsobem.

Ušklíbl se, poodešel ke svému koni a z brašny připevněné k sedlu vytáhl naditý měšec plný peněz. Hodil je jednomu z mužů, kteří postávali nad Angarovým tělem.

„Tady je vaše odměna. Víte, co s ním máte dělat. Ať mi zmizí z očí a tohohle království!!!“