Zajatý princ

Kapitola 1.

Potemnělou místnost ozařovalo jen mihotavé světlo svící. Otevřeným oknem pronikal do pokoje chladný noční vzduch a lehký vánek si něžně pohrával s modrými závěsy z baldachýnu. Nikde nebylo slyšet ani hlásku, všichni obyvatelé královského hradu se už před pár hodinami uložili ke spánku, a noční ticho přerušovaly jen kroky strážných hlídek.

Všichni spali, tedy skoro všichni. Některým se ale zasloužený odpočinek v krajině snů vyhýbal. Princ Angar seděl u stolu, pokrytého desítkami pergamenů, a zasmušile hleděl do plamene svíce. Od smrti svého otce neměl moc příležitostí k odpočinku, protože musel převzít prakticky všechny jeho povinnosti.
Vyhlášky, dekrety, desítky každodenních rozhodnutí, které předtím dělal jeho otec. Těžce si povzdechl a zrak mu sklouzl k jeho posteli. Ten načechraný polštář ho teď vábil víc než stohy papírů, které před ním ležely na stole, a čekaly na přečtení a jeho podpis.

Tolik starostí teď padlo na jeho hlavu. Ano, věděl, že je jeho otec nemocný, lékaři ho dopředu varovali, že onu záhadnou nemoc nedokážou vyléčit, přesto pro něj byla jeho smrt velmi bolestivá. Tiše setřel slzy, které se mu draly do očí. Byl natolik ponořený do svých myšlenek, že neslyšel tiché cvaknutí kliky.

„Měl bys už jít spát, princi."

Angar sebou úlekem trhl, otočil se za hlasem, který ho káral, a pak se usmál. Byl to Jarden, králův rádce. Starý, asi šedesátiletý muž s hustým šedým plnovousem, přátelským smíchem, a obrovskou zásobou moudrých rad všeho druhu do každé situace. Dobrý přítel jeho otce, který s ním stál bok po boku v dobách dobrých i zlých. A teď bude radit i jemu, až po korunovaci usedne na trůn.

„Měl bys už jít spát, Angare. Je hodina po půlnoci, tohle ponocování není pro tvoje zdraví moc prospěšné," zamračil se Jarden při pohledu na Angarův pobledlý a unavený obličej.

Angar si jen tiše povzdechl, a podíval se zase na ty stohy papírů před ním. „Rád bych, ale práce nepočká."

„Myslím, že počká, Angare. V posledních jen pracuješ, vůbec nespíš a neodpočíváš. Ani tvůj otec tolik nepracoval a vždycky si uměl najít čas na odpočinek. Neměl bys to přehánět. Spoustu záležitostí mohou vyřešit tvoji ministři. Zbytečně se zatěžuješ povinnostmi, které nemusíš dělat."

Jardenovi se na čele udělala taková velice hluboká vráska, což bylo znamení, že je ustaraný. A taky, že se trochu zlobí. Když byl Angar malý, vždycky se tohohle jeho přísného pohledu bál. A tak jen pokrčil bezmocně rameny.

„Já vím, ale jen jsem chtěl..." Vlastně ani netušil, co chtěl. Mít všechno pod kontrolou? Zvládnout víc než jeho otec, aby všem dokázal, že je hoden nastoupit na trůn? Že zvládne být tím nejlepším následníkem, nejlepším králem, který nikdy nezklame svůj lid? Představa, že selže a zklame ty, kteří ho mají rádi a kteří mu věří, pro něj byla tou nejčernější noční můrou.

„Chtěl, chtěl. Korunovace bude už za pět dní. Chceš se postavit před svůj lid pohublý a s černými kruhy pod očima? Hybaj do postele." Bylo úplně jedno, kolik bylo Angarovi let, Jarden ho pořád huboval jako malého kluka. Princ neprinc. Ale zároveň to byl jediný člověk, kterému se mohl s čímkoliv svěřit.

„Mám strach, Jardene." V Angarových slovech bylo všechno a starý moudrý muž hned věděl, o čem mluví. A tak jen vážně pokýval hlavou.

„To je dobře, že máš strach, Angare. Strach patří k životu i k povinnostem, které tě čekají. Ale pokud chceš znát můj názor, otec tě vychoval nejlépe, jak mohl, a předal ti všechny svoje znalosti a vědomosti. Jsi pravý syn svého otce a důstojný následník trůnu. A tvůj otec to moc dobře věděl, proto tě na smrtelné posteli stanovil svým právoplatným a jediným nástupcem. Neměj strach Angare, budeš mít na své straně spoustu lidí, kteří ti pomohou. Včetně mě."

Angara Jardenova slova potěšila, i když jeho obavy tak úplně zahnat nedokázala. Ale Jardenovi vždycky věřil. A taky ho vždycky poslouchal. Papíry počkají, odpočinek je důležitější. Počkal, až starý rádce odejde, opláchl se a uložil ke spánku. I se svými myšlenkami na poněkud nejistou budoucnost.

Ale Angar a Jarden nebyli jediní, kteří tuto noc nespali. Kdo by řekl, že o pár pokojů dál se také řeší budoucnost království. Ale trochu jiná budoucnost, mnohem temnější a děsivější.

„A co s tím hodláš udělat, Krenusi?"

„A co s tím jako mám dělat, matko?"

Krenus se znechuceně podíval na svoji matku, která se nervózně procházela po místnosti sem a tam. Královna, žena asi čtyřicetiletá, byla velice krásná, i ve svém věku. Hnědé upravené vlasy jí spadaly až k pasu, štíhlou postavu schovávala v tmavě vínovém plášti a šatech stejné barvy. Ale její oči už tak krásné nebyly. Byl v nich chlad a krutost. Po synových slovech se ušklíbla.

„Nevím, něco vymysli. Já to nedovolím, Krenusi, nedovolím, aby na trůn usedl ten černovlasý spratek, rozumíš! Trůn měl být náš, ne jeho!"

Poslední slova téměř vykřikla a vztekle dupla nohou. Její touha po moci a bohatství byla nekonečná. Jenže vůně peněz a představa neomezené moci se líbila i jejímu synovi, který si hověl na židli u masivního stolu a s napětím pozoroval svoji nervózní matku. Krenus byl vždy opakem svého bratra. Příroda mu moc nedala, postavy byl hubené až vychrtlé, s krutýma očima a úlisným pohledem. Zavrtěl se nervózně na židli, odhrnul si rukou z čela mastné vlasy a slizce se na vztekající se ženu usmál.

„Jo, já to vím, matko, jenže to nebude tak snadný. Angar má kolem sebe pořád spoustu lidí. Toho starýho dědka Jardena, stráže. To nebude jednoduchý, nebude."

„Bude to jednodušší, než jsi ty, věř mi," ušklíbla se královna jízlivě, rukama se opřela o stůl, a znechuceně se podívala na svého syna.

„Co si myslíš, že se stane po korunovaci? Ten spratek nás tu nenechá, pošle nás pryč a určitě nám nedá tolik peněz, kolik budeme potřebovat. Ale já chci všechno, slyšíš mě. Úplně všechno, Krenusi! Nadechni se, cítíš to? To je vůně bohatství a moci, Krenusi. A já chci, aby to bylo všechno naše. Už navždy!"

A zatímco Krenus na svoji matku obdivně hleděl, královna se zhluboka nadechla.

„Zbav se ho. Je mi jedno jak, Krenusi, ale Angar musí zmizet. A já potom zařídím zbytek!"