Zajatý princ

Kapitola 24.

Těžko říct, kdo z nich byl další den ráno nervóznější. Angar nespal moc dobře, pořád se převaloval, i když jeho postel byl mnohem pohodlnější než kamenitá kobka a podlaha. Zaspal jen na chvíli, vzbudil se během ranního svítání a pak už se mu usnout nepodařilo. Stále přemýšlel, jak asi bude probíhat ceremonie a který okamžik bude vhodný, aby odhalil svoji tvář. Doufal, že Jardenovi se podařilo promluvit s Wallirdem a podařilo se mu zařídit vše tak, jak se v noci domluvili.

Princ toho také ráno moc nenamluvil, i když spal celou noc, pořád se neklidně převaloval a vzdychal ze spaní. A ráno byl mrzutý až běda. Porýpal se ve snídani, aniž by snědl jediné sousto, část dopoledne strávil v koupelně a další část přehrabováním v truhle s oblečením.
Jeho pokoj vypadal po chvíli jako neuklizené skladiště. Támhle se válely kalhoty, na posteli měl naházené kabátce, na zemi zase košile. Angar nad tím jen vrtěl nechápavě hlavou.
„Nemůžeš si vybrat? Chceš udělat dojem na královnu?" trochu laškovně popíchl Joanela, který stál u zrcadla a sundával si zrovna asi desátou košili s tím, že tuhle teda ne.

Joanel se na něj zamračil. „Ne, na ni rozhodně ne. Jen chci vypadat důstojně. Jako princ, chápeš. Nechci udělat našemu království ostudu."

Angar jen pokýval hlavou, ale neřekl na to nic. Na důstojnou reprezentaci Ostrovního království už bylo stejně pozdě, všichni věděli, co je to za zemi a co se tam děje. Nechal nervózního prince, ať si svoji garderobu na ceremonii vybere sám, což se nakonec po další hodině povedlo. Jejich dopolední idylku narušil až příchod Jardena, který vstoupil do pokoje kupodivu sám, jen s hromádkou oblečení v ruce.
„Doufám, že jste se dobře vyspal, princi," usmál se na Joanela, který mu odpověděl zdvořilým úsměvem. „Jistě, děkuji."

„Ceremonie je naplánována na pravé poledne. Přijdou pro vás sluhové a doprovodí vás do hlavní sálu, kde vás bude očekávat královna s princem Krenusem," sdělil Jarden Jonaelovi, kterému ten milý a zdvořilý úsměv najednou zmizel z tváře. Jarden zřejmě žádnou odpověď nečekal, protože se jen uklonil a otočil se k Angarovi. Vrazil mu do ruky hromádku oblečení. „Vše je připraveno, pane," zašeptal, spiklenecky na něj mrkl a s další úklonou se vytratil z pokoje. To byla pro Angara naprosto skvělá zpráva.

„Co ti říkal?" zajímal se Joanel, ale Angar jen mávl rukou.
„Že se mám pořádně obléct, abych ti neudělal ostudu."
Usmál se na prince a zmizel i s oblečením v koupelně. Teď byla řada na něm, dopřát si horkou koupel, učesat se, obléci si svoje vlastní pohodlné oblečení.

Když po hodině vyšel z koupelny, jako by vyšel úplně jiný člověk. Jarden si dal na výběru záležet, donesl mu nenápadné, ale slušivé oblečení. Černé kalhoty, vysoké boty, k tomu černý kabátec se stříbrným vyšíváním a stříbrnými přezkami. Joanel na něj zůstal zírat s otevřenou pusou.

„Copak se děje," usmál se Angar, zatímco si před zrcadlem v pokoji upravoval kabátec a kolem svého zraněného krku si vázal bílý hedvábný šátek. Jeho rány, které si odvezl z Ostrovního království, nemusely být všem na očích.

„Ale nic, já jen, že vypadáš jako...no, jako..."

„Jako kdo? Třeba jako princ?" zasmál se Angar. Joanel na něj jen beze slova zíral. Otočil se a uchopil prince jemně za ruku. „A co když ano, Joaneli? Co když jsem opravdu princ? Měl bys mě i tak rád?"

Joanel se mu vyškubl a zamračil se. „Ty si ze mě od rána jenom utahuješ, a to víš, co mě za chvíli čeká. To od tebe není moc hezké."

„Promiň," usmál se Angar a rychle dal Joanelovi polibek. „Nemusíš se bát. Třeba všechno dopadne nakonec jinak, než si myslíš."