Avengers - Tak trochu jinak

14.kapitola

A je tu druhá kapitola dne. Tahle je trochu nezvykle silnější kafe. Původně měla být ještě horší, ale i tak...jestli máte teď přehnaně dobrou náladu (např. běháte v plavkách po louce anebo tancujete se Severusem Snapem při měsíčku a trháte při tom kytičky), tak si to raději nechte na zítra. Po probuzení má i tak polovina z vás, stejně jako já, vražedné sklony :D. -Hemmy

Vzbudil mě náhlý příval bolesti. Jinak řečeno, někdo mi dal pěstí. A hádejte kdo to byl? No Fury ne. I když bych si to možná po tom, co jsem si ho představovala jako velkého červa s lidskou hlavou pojídajícího zlaté rybičky zasloužila. Byl to nějaký ohyzdně vypadající chlap. To mě přivádí k otázce...Jsem v pekle?

Ruce i nohy jsem měla přivázané ke studené zdi a po tváři mi tekl studený pot. Probůh já tady snad nastydnu! To by se moje máma nepotěšila. Ách máma. Co bych teď dala za jediný pohled na ni. Abych viděla že je v pořádku a šťastná. Předtím, než jsem se sem dostala, jsem se jí moc nevěnovala. Myslela jsem hlavně na práci. A co bych teď dala za jediný pohled na ni. Vidět, jak se společně s mojí sestrou smějí.

Dveře se rozletěli a dovnitř vešla ta ženská s nějakou dlouhou koženou taškou. Tu když otevřela, málem mi srdce vylítlo až někam do krku. Byly v ní nástroje. Jenže ne jen tak ledajaké. Tyhle nástroje byly pouze na jednu věc, které jsem se bála víc než smrti. Mučení.

,,Tak jak vidím, tady doktor Stand tě vzbudil." Podívala jsem se na toho chlapa, co stál kousek ode mě. To on mi dal pěstí. A něco mi říká -možná podle toho bílého pláště-, že to on bude ten, který bude ty nástroje používat. Srdce mi tlouklo čím dál tím rychleji. Jestli to takhle půjde dál, dostanu infarkt ještě dřív, než mi něco vážného stihnou udělat.

,,Doufám, že ty nástroje máš na vlastní úpravu. Asi bys ji potřebovala," řekla jsem, abych v ní vyvolala dojem že se nebojím. Ve skutečnosti jsem ale měla slzy na krajíčku.

,,Na tvém místě bych sklapla!"

,,A co mi uděláš?!" Dost blbá otázka, když koukám na to, co si sebou přinesla.

,,Vystřílím ti školku," řekla s jedovatým úsměvem. Jestli tou školkou myslela Avengery, tak by to měla rychle odvolat. Takhle nadávat jim můžu jenom já. ,,A teď, protože nejsem necita, se tě nejdřív zeptám. Kde má S.H.I.E.L.D. základnu a jak tě hodlají použít v boji proti nám?" Obojí jsem samozřejmě věděla, ale místo odpovědi jsem řekla jen:

,,Chcípni!" Žena se zasmála.

,,Tak zaprvé. Nemysli si, že nevím jakou máš moc. Za druhé, tu energii v tobě potřebuji, takže stejně zemřeš. A za třetí, nemysli si, že svým obětováním někomu zachráníš život. Tví přátelé stejně zemřou. A teď, jelikož máš zrychlený metabolismus a dokážeš se rychleji, ačkoli ne úplně léčit, uvidíme co s tebou udělají moje hračky." Kývla na doktora. Ten se narovnal a prohrábl si vlasy. Nebyl ani nervózní, ani nevypadal, že by to snad dělal poprvé. Na kolika lidech přede mnou, si asi ty její ,,hračky" vyzkoušel?

,,Co si přesně přejete, abych dělal?" zeptal se hrubým hlasem.

,,Donutil ji mluvit." Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila na jazyku železitou chuť krve. Celé tělo se mi třáslo od strachu a nervů a já už teď měla neskutečnou chuť křičet. Věděla jsem však, že by se tím nic nevyřešilo ani bych si nijak nepomohla. Tak jsem se jen hrála na rádoby silnou holčičku a sledovala je, jak se dohadují. Doktor přikývl. Přišel k těm ,,hračkám" a vybral nůž. Teď už jsem je neudržela a slzy mi začaly téct proudem. Doktor mi vyhrnul tričko a já s hlasitým potáhnutím zatla zuby.

Jeho nůž se přibližoval k mé kůži, až spočinul na břiše. Zavřela jsem oči a připravovala se na nevyhnutelný příval bolesti. V uších mi začaly znít bubny, jak mi mé srdce bylo jako o život. Však mi o něj taky půjde.

Ucítila jsem ostří pomalu mi tlačící na kůži. A pak už se jen okolními celami ozývaly ozvěny mých bolestivých výkřiků napovídající konec. Něčí konec.