Avengers - Tak trochu jinak

13.kapitola

A je tu další várka. Trošku slabší kapitola, to se ale o té příští nebude dát říct...tak jdu přepisovat.            -Hemmy

Dveře se otevřely a my vyběhli ven. Trvalo to snad 5 minut, než jsme našli cestu přes to spletité bludiště cest a nakonec ještě dalších 10, než se nám podařilo probojovat ven přes stráže.

Měli jsme poslední 3 minuty, když jsme vyběhli ven, zabili dva hlídače a hupsli do zadní části dodávky, která nás již čekala. Na Tonyho náramku se ozvalo ,,Píp...píp...PÍP!" a celá budova, ve které jsme byli zavřeni vybouchla. Ještě jsme slyšeli, jak některé z trosek narážejí o plášť vozidla, které už jelo pryč.

,,Teda Fury, nikdy bych si nemyslela že to řeknu, ale díky."

,,Rádo se stalo," ozvalo se zpoza plechové mřížky, která nás oddělovala od dvou sedadel, z níž jedno patřilo řidiči. Tenhle hlas ale nepatřil řidiči ale jeho sousedovy a nezdál se mi vůbec příjemný. Rozhlédla jsem se po autě a vytřeštila oči na značku na jedné z krabic, na kterých jsme seděli. HYDRA! Téměř okamžitě jsem začala do Tonyho a Johnnyho šťouchat a značku jim ukazovat. Tohle nebylo dobré. Tohle vůbec nebylo dobré!

. . .

,,Hněte sebou!" pobídl nás hluboký hlas jednoho ze strážných. Kráčeli jsme dlouhou chodbou k našim celám. Nevíte proč mají všechna vězení tak dlouhé chodby? Prohlížela jserm si ostatní cely. Byli v nich lidé, které jsem v životě neviděla, ani mi nepřišli nějak povědomí.

Vstoupila jsem do svého vězení a poslouchala, jak to samé dělají i Johnny s Tonym. Tohle vězení nebylo tak moderní. Připomínalo spíš ta za války. Zřejmě to tu Hydra hledala na rychlo, hned jak se dozvěděla že hodláme jejich starou základnu vyhodit do povětří. Ale jak? Jak se to mohla dozvědět?

,,Theo?" ozvalo se z vedlejší cely.

,,Ano Johnny?"

,,Dostanu nás odtud." Povzdechla jsem si.

,,Tak to hodně štěstí."

,,Možná jeho štěstí ani nebudeme potřebovat," řekl Tony zadumaně.

,,To zní jako plán," řekla jsem nejistě. Dveře od mé cely se najednou otevřeli. Už jsem si připravovala vítězoslavný úsměv, ten jsem však nepoužila. Byl to voják...tedy, ten špatný voják. Se zájmem si mě prohlížel, až mi to po chvíli začalo lézt na nervy. ,,Přestaň na mě čučet. Vypadáš při tom jako hladový jezevčík s poruchou slintacích žláz." Voják se zamračil.

,,Thea Vernerová půjde semnou."

,,Přestaňte mluvit jako robot! Děsí mě to."

,,Myslím, že by vás teď mělo děsit něco jiného," řekl voják, když už jsme odcházeli ven od cel.

Došli jsme až před jakési dveře. Voják na ně zaklepal a zpoza nich se ozvalo ženské:

,,Dále!" Voják otevřel, strčil mě dovnitř a zabouchl. Jestli se snaží o intimčo, tak ho asi zklamu...já nejsem lesba. Podívala jsem se na ženskou před sebou. Měla krátké červené vlasy a takový ten jedovatý výraz, co by skolil sto slonů. Chudáci sloni. Žena se na mě podívala a otráveně se usmála. Pak před sebe namířila zbraň a vystřelila. Co jí hrabe?! Polilo mě horko. Chvíli jsem se zděšeně klepala a pak jsem se podívala dolů. Sundala jsem si zakrvácené ruce z břicha, ze kterého mi tekla krev. Před očima mi začalo šednout, jako při premiéře 50-ti odstínů šedi až už jsem neviděla nic, než černo.