Avengers - Tak trochu jinak

1.kapitola

Máte tu první kapitolu Avengers. 

 -Hemmy

Zahla jsem za roh a vlezla si do výtahu. Zmáčkla jsem jedničku. Nic. Začala jsem stláčet jedničku a křičet ,,Dělej!" , jak Paolini na záchodě. Výtah se najednou rozjel a já si úlevně povzdechla. Přesně jako Paolini.

Dveře se otevřely a já se zděšeně opřela o zadní stranu výtahu. Byli tam zase roboti. Věděla jsem, že tentokrát jim nic ve střelbě na mě nezabrání. Jenže...karma je mrcha co ráda škádlí lidi, a tak se výtah z dalším cinknutím zavřel a rozjel. Až teď, v záplavě radosti, jsem si všimla, že ve výtahu zní hudba. Následovalo ale něco, co hudbu na plné čáře přehlušilo. Podle toho, co jsem po sluchu zachytila, jsem vydedukovala asi tohle. Roboti otevřely dveře od výtahu, podívali se jak nízko moje kabinka je, skočili na ni a začali se do ní dobývat. Počkat! Oni se dobývají, do mé kabinky! Podívala jsem se, za jak dlouho asi dojedu na místo, kam se mě kdosi přivolal. To už se ale roboti dostali dovnitř a naskákali ke mně do výtahu. Jenže to nebylo všechno. V tom samém okamžiku se otevřely i dveře od výtahu a strhla se rvačka mezi roboty a nově příchozími, které jsem kvůli absolutní desorientaci, nemohla rozeznat. Nakonec naše orgie skončily tím, že mě někdo uhodil do hlavy a já omdlela.

. . .

Otevřela jsem oči a se zívnutím se protáhla. Moje ruka však velkou rychlostí narazila o zeď a já vykřikla. To mě donutilo se rozhlédnout. Byla jsem ve vězení. Skvěle. Malé okénko od dveří se najednou otevřelo.

,,Děje se něco? Slyšel jsem křik."

,,V pohodě. Jen nevydařený pokus o sebevraždu." Chvíli bylo ticho, pak se dveře otevřely.

,,Pojďte se mnou." Nechtělo se mi vymýšlet urážlivou odpověď, a tak jsem raději vstala a šla za tím chlapem, co vypadal jako James Bond. Procházeli jsme dlouhou chodbou, po jejímž boku byly další cely. Na konci byly dveře. Překvapivě. Když je 007-ička otevřela, ocitli jsme se na moderně vybaveném policejním okrsku. Počkat! Okrsek?! Co jsem provedla? A jak jsem se sem vlastně dostala? Chtěla jsem se na to zeptat nahlas, to už mě ale 007 táhl kamsi do Bradavic.

Za necelých 5 minut už jsem seděla opuštěně na výslechu. Tedy...měl to být výslech, jenže mojí jedinou společností mi byl můj odraz v zrcadle, za kterým obvykle stála policie. Třeba na mě zapomněli. To by byl ale trapas, kdybych se musela sama ohlašovat. Dveře se najednou otevřely a dovnitř vešel Obama, nápadně se podobající Furymu z Avengers. Tak to vidíte. Sedím na okrsku a myslím na Avengers...Asi bych na něj měla přestat čučet.

,,Zdravím," řekl když za sebou zavřel dveře a sedl si na židli.

,,Ahoj. Můžete mi říct, co tu dělám?"

,,Dohodneme se. Ptát se budu já."

,,Tedy vy jste přítulný jak magnetická mina."

,,Obvykle nejsem příliš milý k někomu, kdo pomáhá nejhorší zločinecké organizaci na zemi." Zamračila jsem se.

,,Co to tu plácáte? Já jen vyráběla kolečka do strojů. A nevím nic o tom, že by existovalo něco jako kolečková apokalypsa." Mimochodem celou dobu jsme mluvili anglicky.

,,Důležité je, k čemu byla ta kolečka určena." Zamračila jsem se ještě víc.

,,Zřejmě nejsem příliš v obrazu. Přiblížíte mi to?"

,,Myslím, že víte o čem mluvím. Nebo mi chcete říct, že ti roboti, se kterými jste jela ve výtahu, byli proti vám?"

,,Ano! Nezdálo se vám divný, že tomu výtahu chyběla střecha? Navíc mi neříkejte, že jste se nedívali na záznamy z kamer."

,,Všechny záznamy byly smazány," řekl chladně.

,,Ale já vážně nejsem vinná! Tohle je tak absurdní! Vždyť jsem tam pracovala teprv 3-tí den!" Chlápek nadzvedl obočí a založil si ruce na stole.

,,A co jste dělala předtím?"

Následovalo půlhodinové vysvětlování mého předchozího života. Dokonce jsem tomu chlápkovi řekla i o mé velké vášni k Avengers. Při téhle části vyprávění se na mě tvářil jako na Stalina s džusem místo limonády. Skončilo to tak, že mi neřekl ani hov*o a odešel.

Za deset minut přišel znovu a řekl, že mám jít s ním.

Venku už čekalo velké černé auto, do kterého jsem si měla nastoupit. Přiznám se, byla jsem trochu nervózní. Možná proto jsem se místo nasednutí, vydala na zběsilý úprk. Můj zběsilý útěk však stejně skončil nasednutím do velkého černého auta. Ano, nejsem moc vytrvalá.

A tak teď sedím v autě s Obamou co vypadá jako Fury a čekám, co se bude dít.